Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Notes: Ministerstvo zdravotnictví se naučilo vrtěti psem, až z toho přetočilo tachometr

Notes. Ilustrační foto: Deník N
Notes. Ilustrační foto: Deník N

Úterními zprávami provázejí Ivan Adamovič a Petra Procházková.

Z českých luhů a hájů

Proč se skóre systému PES nevrací do stupně 4, když tomu odpovídají čísla, ptal se asi kdekdo. Ministr zdravotnictví Blatný přišel s elegantním vysvětlením, že dochází k úpravě rizikového indexu, protože Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) vydalo novou metodiku. O té ale neslyšeli ani odborníci pracující na české metodice, ba neslyšelo o ní ani samotné ECDC. „Vláda plánuje předělat index rizika tak, aby ukazoval nižší číslo,“ zlobí se Jan Kulveit, jeden z vládních poradců k pandemii. Vypadá to, že se všichni vezeme ve vozu s přetočeným tachometrem. Momentálně se navíc vezeme do strmého svahu křivky úmrtí, která nás řadí mezi nejpostiženější země světa, jak píše Petr Koubský.

Brno kvůli ekonomické krizi vyvolané pandemií zchudne o 2,2 miliardy korun. Sníží tedy provozní výdaje, bude si víc půjčovat a prodá Technologický park. Investice se však nezastaví, pokračovat má např. stavba multifunkční haly na výstavišti i Janáčkova kulturního centra.

Do konce roku má být obsazeno místo ředitele Národní knihovny. Poptali jsme se, kdo z možných kandidátů připadá v úvahu, ale zjistili jsme i to, že oproti výběrovému řízení na pozici ředitele Národní galerie je toto výběrové řízení méně nezávislé. Chybí totiž mezinárodní porota, podle mluvčí ministerstva kultury proto, že by nerozuměla specificky českým nárokům na tuto funkci.

Poslanci by se měli odvoláním dozorčí komise Rady České televize zabývat na plénu. Podle jejich právníků bylo odvolání dozorčí komise Rady ČT nezákonné. Pochybení připustila i přítomná Hana Lipovská. Prohlásila, že měli komisi odvolat již v létě a nečekat do listopadu.

Co je důležitější – ohleduplnost ke všem, nebo svoboda slova? Adam Růžička zasazuje ve svém komentáři novodobou „kulturu rušení“ do historického kontextu.

Spisovatelka skrytá za pseudonymem Jakuba Katalpa vydala další román opět excelující vybroušeným stylem a mrazivým tématem, tentokrát holokaustu.

Co najdete zítra v tištěném vydání

– Počet úmrtí řadí Česko mezi covidem nejpostiženější země světa

– Vláda nemůže dávat milionové pokuty za nedodržování opatření proti covidu

– EU má Magnitského zákon usnadňující uvalování sankcí. Ale s háčkem

– Premiér Matovič si proti sobě poštval i slovenskou prezidentku

– Socioložka: V této krizi zaznívá daleko méně, že se lidé dost nesnažili

– Umělé maso z bioreaktoru. Už brzy i na vašem talíři

– Komentář: Cancel culture aneb Kultura, ze které mrazí

– Radikální politika vám dá pocit, že doopravdy žijete, říká bývalý neonacista

– Jak se fotbalový zázrak jménem Sima dostal do Česka

 

Dění ze světa, ale dost blízkého

„Celý svět řeší covid, jen my pana premiéra.“ Povzdech tak výstižný, že se stal titulkem článku Kirilla Ščeblykina o vztazích v nejvyšších politických kruzích u našich slovenských sousedů. Patří slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové. Jindy trpělivé a shovívavé dámě, která volí slova. Slovenský premiér Igor Matovič se zasloužil o to, že i její pověstná trpělivost došla.

Čaputové chybí plán, kterým by vláda občanům dala najevo, že vidí dál než za první roh. Namísto toho Matovič podle ní vytváří při boji s koronavirem spíš chaos než řád, a chaos na bojišti zřídkakdy vede k vítězným bitvám.

Zdá se, že tihle dva, Čaputová a Matovič, si moc nesedli. A během pandemie, která vyžaduje přinejmenším jednotné velení a shodu v opatřeních, se rozpory mezi vrcholnými představiteli státu mohou občanům šeredně vymstít. Ostatně, zářným příkladem je škola, kam chodí dvě dcery premiéra. Tak dlouho mu psaly esemesky, že už mají toho povalování doma dost, že jim školu nechal otevřít, a zařadil ji protekčně do pilotního projektu testování. „Ode dneška je však tato škola opět zavřená. Důvodem je to, že tři učitelky měly pozitivní test na covid,“ píše kolega Ščeblykin. Zdá se, že v Bratislavě bude ještě veselo. Už se totiž ozvali majitelé řady barů, restaurací a fitness center, že bez ohledu na zákaz své podniky otevřou.

Komu vrtá hlavou, proč se dva národy, které po staletí žily vedle sebe celkem v poklidu, perou o dost neúrodný, hornatý a od světa izolovaný kus země, ať si přečte článek Pražští Arméni a Ázeři, přátelé na smrt. O lásce, nenávisti a o tom, jak se poznají na ulici.

Šest mladých lidí, tři Arméni a tři Ázerbájdžánci, tam vyprávějí své osudy, popisují pocity a navrhují řešení. Má to jeden háček. V jednom bodě se ty dvě jinak velmi mírumilovné skupiny neshodou – čí ten Náhorní Karabach vlastně je? Zato na řadu jiných věcí mají názory dost podobné – například se všichni přátelí bez skrupulí s lidmi ze znepřáteleného tábora a nemají s tím problém. A co láska mezi Arménkou a Ázerbájdžáncem, nebo naopak? Kdysi za SSSR to prý nebyl problém. Teď to ale problém je. Ve 21. století se zase může opakovat ten starý, tisíckrát ohraný příběh Romea a Julie. A tak to není vlastně moc optimistické čtení, když tedy pomineme, že všech šest mladých Kavkazanů jsou velmi inteligentní a sympatičtí lidé. Bohužel to asi k ukončení nepřátelství mezi jejich národy nebude stačit.

Notes

Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější