Ruská ruleta jako důkaz tragické neúcty k životu: havárie, katastrofy, nehody a výbuchy v Rusku

Plačící žena se snaží rukama rozhrabávat sutiny, dva muži s vestami a nápisem MČS ji důrazně, ale s jasně postřehnutelnou něhou odtahují od místa, kde před chvílí byl její byt. V něm dítě. Žena je přesvědčena, že je živé. Je 31. prosince 2018. Ruské průmyslové město Magnitogorsk. Část devítipatrového domu pohřbila 28 lidí.

O čtrnáct dní později. Osmipatrový obytný dům ve městě Šachty v Rostovské oblasti se otřásl explozí včera, 14. ledna 2019. Podobné plačící ženy a podobně ohleduplní záchranáři se snaží dostat se k bytu číslo 68, který je zcela zavalen. Podle svědectví sousedů v něm v době exploze byli tři lidé. Nad nimi jsou teď tuny suti.

Zatím jeden mrtvý. Pravděpodobně bude smutných zpráv přibývat. Nejméně čtyři lidé jsou nezvěstní. „Já jsem myslela, že pokračují novoroční kanonády,“ rozechvělým hlasem říká starší paní novinářům z ruského televizního kanálu 360. V tu chvíli experti z ministerstva pro výjimečné situace, které patří v Rusku k nejvytíženějším, varují před další možnou destrukcí zbytku domu.

Lidi, kteří se snaží proniknout k rozvalinám a hledat si v nich své blízké nebo drahocenné věci či doklady, tomu však nevěří. Na místě je 366 záchranářů a 65 kusů těžké techniky. Záchranáři jsou na nedisciplinovanost a neuvěřitelné odhodlání riskovat zvyklí.

Plyn a víra ve stranu jako rizikové faktory

V obou posledních případech explodoval plyn. Tak znějí alespoň oficiální verze. Lidová tvořivost se však nedá zastavit a produkuje masu dalších. Nejčastěji o teroristickém útoku. Především v Magnitogorsku jsou občané přesvědčeni, že sdělovací prostředky loajální gubernátorovi Čeljabinské oblasti a Kremlu neříkají celou pravdu.

K šíření fám, pokud to tedy fámy jsou, napomáhá chaotické a kusovité informování veřejnosti o neštěstí ze strany gubernátorů, ministerstva pro výjimečné situace i regionálních parlamentů. FSB mlčí zcela.

Jenže, i když nelze nic vyloučit, nejpravděpodobnější je přece jen výbuch plynu. K podobným nehodám dochází v Rusku často: v letech 2017–2018 explodoval v obytných domech plyn nejméně čtyřiačtyřicetkrát. Ovšem tato statistika zahrnuje pouze případy, kdy v důsledku havárie umírali lidé. Pokud plyn vybuchl a nemělo to tragické následky, většinou se zpráva o nehodě do médií nedostane a ve statistikách má zvláštní, podřadnou kolonku.

Rozhodně Rusové v roce 2018 umírali častěji při explozích plynu než rukama teroristů. Hned na začátku týdne místopředseda parlamentního výboru pro stavebnictví a zákonodárství Michail Jemeljanov navrhl – a nebyl první, kdo s tímto nápadem přišel –, aby v bytových domech byl plyn zakázán zcela. Diskuse se rozvinula bouřlivá, ale praktické řešení problému plošným zákazem je podle odborníků zcela nereálné.

Pravidel a předpisů je v Rusku dostatek. Horší to je s jejich respektováním. Plynové rozvody v ruských domech, zvláště v menších městech na Sibiři nebo obcích, jsou často na první pohled vysvětlením, proč je havárií spojených s plynem v Rusku, ale i v dalších bývalých sovětských republikách, tolik.

Žluté trubky podepřené stromy, používané jako náhrada plotů či omotané igelitem v místech, kde se lidem zdá, že povolují spoje, nabádají k ostražitosti. Podomácku vyrobená topidla, z nichž šlehá plamen hořícího plynu. Hospodyňky před ním suší prádlo a muži si o něj zapalují cigaretu.

Mávnutí Rusů nad těmito „drobnými“ technickými nedostatky rukou není jen výsledkem výchovy k nepečlivosti, ignorace kvality a nedostatku kvalitních technických kádrů. Jde podle sociologů a psychologů i o typický rys ruské povahy. Projevuje se nejčastěji ujištěním: „Už to tady takhle je léta a nic se nestalo, tak to ještě vydrží…“

Kromě tradiční ledabylosti se počet technologických havárií v 90. letech začal prudce zvyšovat i proto, že kolaps ekonomiky vedl k naprosté ignoraci všech bezpečnostních zásad, bezohlednému šetření na materiálech a odborných kádrech, provizorním řešením a rozpadu kontrolních mechanismů. Sе zánikem Sovětského svazu se zhroutil centralizovaný systém prevence a obnovy nejen plynovodního potrubí a bytových spotřebičů, ale celé infrastruktury.

Do oprav a modernizace sítí se často neinvestovalo od počátku 90. let minulého století, mladý kapitalismus byl charakteristický nenasytností, nezodpovědností a touhou okamžitě a pohádkově zbohatnout. Je symbolické, že právě tehdy vzniká ministerstvo pro výjimečné situace – jako by vedení země předvídalo, jak moc ho bude potřebovat.

Také jedna z největších katastrof na ruské hydroelektrárně je jasným důsledkem odborné nekompetentnosti a lhostejnosti. 17. srpna 2009 v 8 hodin 30 minut místního času se zcela rozpadl agregát č. 2. Sajano-šušenské elektrárny. Do strojovny se valilo obrovské množství vody. Částečně byly zničeny i další agregáty. Výsledek? 71 mrtvých, čtyři dodnes nezvěstní.

Později vyšlo najevo, že státní koncern RAO JES prakticky neinvestoval do diagnostiky, sedm let před touto katastrofou zrušil zcela své technické oddělení, odešli téměř všichni hlavní inženýři v regionálních správách podniku. O havarijním stavu Sajano-šušenské hydroelektrárny se hovořilo dlouho a marně na něj upozorňovala média s odvoláním na nezávislé experty.

Například list Kommersant 11. dubna 1998 zveřejnil článek „Sajano-šušenská elektrárna je nebezpečná!“ Ve stati je odkaz na varování instituce v oboru „neštěstí“ nade všechny respektované – MČS upozorňovala, že tento objekt patří do kategorie „nebezpečné“ a hrozí dokonce protržení celé hráze, což by ohrozilo město Krasnojarsk.

• 1997 – 2. 12. exploze na Zyrjanovské šachtě v Kemerovské oblasti, 67 mrtvých, hlavní příčina: lidský faktor
• 1998 – 26. 10. železniční neštěstí v Chabarovsku, střet nákladního vlaku s autobusem, 24 mrtvých, příčiny: chyba řidiče, nerespektování pravidel silničního provozu
• 1999 – 18. 3. požár v psychiatrické léčebně v Michajlovském v Rostovské oblasti, 23 mrtvých, příčiny: technická zastaralost budovy, nerespektování protipožárních pravidel bezpečnosti
•               12. 3. požár v psychiatrické léčebně v Primorsku v Leningradské oblasti, 22 mrtvých, příčiny: technická zastaralost budovy, nerespektování protipožárních pravidel
• 2000 – 12. 8. potopení atomové ponorky Kursk K-141 v Barentsově moři, 118 mrtvých, oficiální verze: výbuch torpéd na palubě
•               27. 2. výbuch plynu v Astracháni, 11 mrtvých, příčiny: zastaralost technického zařízení
• 2001 – 4. 7. havárie letounu Tu-154 v Irkutsku, 144 mrtvých, příčina: chyba posádky
• 2003 – 24. 11. požár ubytovny Ruské univerzity družby národů v Moskvě, 44 mrtvých, příčina: selhání pracovníků kontroly a hospodářské správy budovy
• 2004 – 14. 2. zřícení střechy bazénu Transvaal v Moskvě, 28 mrtvých, příčina: chyba konstruktéra a nedodržování pravidel užívání

Jak uvedl v rozhovoru pro BBC člen Obchodně-průmyslové komory Ruska, Konstantin Kročin, v posledním desetiletí se stal v Rusku největší technologickou hrozbou právě plyn. Zcela se totiž rozpadl systém kontroly rozvodů této užitečné a pro Rusko strategické suroviny.

V bytovém sektoru už prý technický stav rozvodů plynu a napojení spotřebičů léta nekontroluje prakticky nikdo. Za svou bezpečnost by měli zodpovídat sami vlastníci bytů a domů. Což je zcela zásadní problém – v ruské mentalitě stále přetrvává základní rys „spoléhání se na vrchnost“. Odevzdání svého osudu do rukou boha, cara, generálního tajemníka či prezidenta je pro mnoho především starších Rusů jakýmsi životním krédem.

Desetiletí byl veškerý život Rusa řízen stranou, vládou a vůdcem. Každý do nejmenších podrobností musel respektovat příkazy, usnesení a ideologické postuláty. Stranická organizace určovala, kam a kdy budou pracující jezdit na dovolenou, kdy si mohou koupit auto, s kým budou sdílet své koupelny a co si mohou a nemohou myslet.

Nová doba přinesla nový vztah státu k občanovi. Za svůj život by měl zodpovídat on sám. Rusové se s tím sžívají jen krajně těžko.

Největšímu riziku jsou vystaveni obyvatelé starších domů postavených za SSSR, především v dobách stavebního boomu v 50. letech minulého století. Tehdy se vedení komunistické strany rozhodlo ukázat Západu, že sovětský dělník bude žít stejně jako americký kapitalista. Trochu to nevyšlo, ale snaha tady byla.

Hlavním cílem bylo za každou cenu uspokojit většinu pracujících žijících do té doby v krajně nuzných podmínkách a často komunálních bytech (rodina obývala jeden či dva pokoje ve velkém „předrevolučním“ bytě a společně s dalšími jeho obyvateli sdílela kuchyň i sociální zařízení). Stavělo se proto velmi rychle, podle neprofesionálně provedených projektů, z levných materiálů a hlavně – nekvalitně. Dodnes v takových domech žijí lidé z nižších sociálních skupin. Přestože se část bytů privatizovala, pocit „obecného“ stále převládá nad vztahem k „vlastnímu“.

Častou příčinou je i nedostatečná osvěta a chudoba. V některých oblastech, kde například přestanou fungovat za komunismu hojně budované centrální kotelny a dálkový systém vytápění domů, se lidé v krutých sibiřských mrazech zahřívají