Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Po patnácti letech končí Ordinace v růžové zahradě. O patnáct let později, než měla

Hlavní postava seriálu primář Čestmír Mázl. Foto: ČTK
Hlavní postava seriálu primář Čestmír Mázl. Foto: ČTK

Komentář Jany Ustohalové: Jako diváci víme, že svět televizních seriálů představuje fikci. Fenomén Ordinace v růžové zahradě jde ale až za její hranu. Ukazuje české zdravotnictví, jak jej chtějí vidět scenáristé, odborní poradci a konzervativní část publika odchovaná na socialistické Nemocnici na kraji města. Realita předkládaná v seriálu TV Nova tak pokřiveně zobrazuje jen úzkou část toho, co se odehrává v českých nemocnicích a porodnicích. Od vztahů lékařů a pacientů až po obraz menšin.

„Žehlils někdy? Nežehlil, tak mlč!“ odpovídá Daniela Kolářová ve Vratných lahvích svému filmovému muži Zdeňku Svěrákovi. Ten se hlasitě podivuje, jak se při svém vzdělání a inteligenci může při žehlení utěrek dívat dlouhé hodiny na stupidní americkou telenovelu.

Ordinace v růžové zahradě patří do kategorie „žehlicích“ seriálů. Nekonečná soap opera o poměrech v českém zdravotnictví má pobavit, trochu poučit a načechrat emoce diváka. Scenáristé i dramaturgové vlajkového seriálu TV Nova se často v rozhovorech ani netají tím, že chtějí diváka „edukovat“, zvláště v důležitých celospolečenských otázkách. Jenže nejsledovanější seriál v Česku celých patnáct let boural stereotypy jen málo.

Naopak je spíš udržoval a budoval, a to zcela v souladu s konzervativním postojem českého publika ke zdravotnictví. Ukazuje totiž zdravotnictví z pozice jedné skupiny lékařů. Jako toxické prostředí, kde se odehrává manipulace slabšími z pozice silnějších, kteří mají moc nad životy a zdravím ostatních a kde není důležitá důstojnost každého člověka.

Telefonování během porodu

Neustálé drama a emoce mělo v seriálu zajistit prostředí, v němž se děj odehrává, tedy soukromá gynekologická ordinace a porodnice v nemocnici Kamenice, protože porody jsou vždycky dramatické. Nebo bylo aspoň potřeba je tak vykreslit, protože to většinové publikum očekává.

Proto jich je v každé řadě hned několik a jejich nejproblematičtějším rysem je nedůstojné zobrazování rodících žen. Etalonem toho je scéna v 907. díle, již patrně autoři zamýšleli jako humornou, ale ve skutečnosti ukazuje ženu v nejintimnějším okamžiku jejího života ponižujícím způsobem.

Hlavní postava seriálu primář Čestmír Mázl je přivolaný k porodu a ve chvíli, kdy má ruce vražené po lokty mezi nohy ženy, která křičí bolestí, přináší mu sestra mobil, aby vyřídil hovor se svou ženou, jež zabloudila cestou na chalupu. Všechno dobře dopadne, Mázl vytáhne zdravé miminko, manželka nakonec dorazí do cíle.

V 920. díle zase žena rodí v autě před porodnicí, nacpaná na zadním sedadle. Porod ve stísněných podmínkách dramaticky řídí Mázl a jeho syn-medik a nikoho nenapadne postavit ženu na nohy, aby jí pomohla gravitace, místo toho jí rutinně provedou nástřih. Což mnoha ženám přináší dlouholeté trauma a tato poškozující praxe navíc z českých porodnic pomalu mizí.

A pak se tři muži radují, že porodili dítě, miminko balí do fólie a odnášejí ho, aby se jej ujala pediatrička. Matka, která splnila svůj úkol, už není potřeba a mizí ze scény. Nikdo jí její novorozené dítě nedá do náručí.

Fenomén Ordinace v růžové zahradě

Začala se vysílat na podzim 2005.

Od svého vzniku zasáhla 8,9 milionu Čechů a odvysílalo se 730 tisíc minut seriálu.

Od ledna do dubna 2020 hlavní seriál TV Nova sledovalo v průměru 956 tisíc lidí při podílu na publiku necelých 23 procent.

Po šestnácti sezonách a 1197 epizodách ohlásila TV Nova konec seriálu na jaro 2021.

Ani otcové nejsou v seriálu vykresleni zrovna pozitivně. Vidíme je jako ňoumy, jejichž rolí bývá jen držet rodící ženu za ruku, případně zmateně a nervózně pobíhat po nemocničním pokoji, nebo rovnu omdlít, když uvidí krev. Nepočítá se s nimi jako s partnery a oporami ženy, kteří jí pomáhají zvládnout porod a poskytují pocit bezpečí (protože ten je podle mnoha studií při porodu důležitější než některé přístroje a tituly lékařů). Nevidíme je ani jako tatínky a zákonné zástupce čerstvě narozeného dítěte, ke kterému mají stejná práva a povinnosti jako matka.

Seriál je tak spíš než o porodech a životních peripetiích postav příběhem o použití moci, síly a nadřazenosti jedné profesní skupiny nad životy ostatních. Vykresluje paternalistický přístup, který dodnes mnozí lékaři zastávají namísto rovnocenného dialogu s pacienty.

Řada dílů nabídla divákům jednoduché schéma – ztotožňuje se s perspektivou určité skupiny lékařů, kteří svoje znalosti využívají pro demonstraci moci nad pacienty v situaci, kdy se nemohou bránit, protože jsou ve stresu, zažívají bolest a nepohodlí nebo nemají potřebné znalosti, aby mohli svoji situaci vyhodnotit.

Ženy jako trpící objekty, ze kterých lékař vytáhne dítě

Schematické charaktery, jednoduché postavy, primitivní scénář – to všechno od soap opery očekáváme. A v tomto duchu jsou v seriálu podávané i stereotypy ohledně zdravotnictví.

Nejpatrnější je to ve chvílích, kdy rodící ženy projeví vlastní vůli. To se dá dobře popsat na takzvaných alternativních porodech, což jsou podle scénáře všechny, během nichž ženy dlouhé hodiny neleží na posteli jako trpící objekty, ze kterých musí lékař co nejrychleji vytáhnout dítě.

Takové ženy jsou zobrazované jako umanuté pološílené lesany, oblečené v batikovaných šatech a s copem, které kolem sebe trousí moudra z porodních kurzů. Když se ve 161. díle objeví první „alternativní“ porod, jsou žíněnka a míč prezentované jako bizarní nástroje, u nichž není možné odhadnout, jakou roli u porodu vlastně mají. Porod na žíněnce pak sestry zhodnotí jako „adrenalinový“ a všechny požadavky na sprchu, klid a ticho jako zbytečné divadlo.

Konec nejsledovanějšího seriálu

V listopadu TV Nova oznámila, že poslední série Ordinace v růžové zahradě 2 skončí na jaře 2021.

Nejsledovanější seriál českých obrazovek si udržoval dlouhá léta 1,5–2 miliony diváků na každý díl.

Letos jej převálcovala Slunečná na TV Prima a sledovanost Ordinace spadla od ledna do dubna na průměrných 956 tisíc diváků při podílu na publiku necelých 23 procent.

Na webu ČSFD získal seriál hodnocení pouze 13 procent a drtivé komentáře v diskusi.

Fanoušci kvůli pokračování seriálu zorganizovali několik petic, jen jednu z nich podepsalo přes pět tisíc lidí.

Když žena v seriálu, která je vykreslená jako lesana, odmítne vstupní vyšetření (mimochodem obyčejně dost bolestivé), ohradí se primář Mázl: „Bez vstupního vyšetření vás rodit nenechám.“ A pak ironicky dodá: „Jestli na ni budeme moct vůbec sáhnout.“ Nikde nezazní ani zmínka o tom, že pouze pacient určuje, co lékař s jeho tělem může dělat. A má právo jakékoliv vyšetření odmítnout.

Postoj scenáristů vzápětí charakterizuje jedna ze sester. „Bodejť by to Mázl nebral osobně. Vždyť on rodí jako pánbůh, teda aspoň maminky to říkají,“ vypráví bez jakékoliv reflexe faktu, že vždy rodí pouze a jedině žena, přičemž lékaři jí jen poskytují pomoc a podporu.

Tvůrci seriálu si byli svým postavením natolik jistí, že v 476. díle dokonce zobrazili náznak jedné z nejnebezpečnějších praktik, která je v českých porodnicích zakázaná – Kristellerovu expresi. Proč, to není jasné, nikdo se jich na to nezeptal, nevedla se o tom veřejná diskuse.

Hlavní postavy, které procházejí seriálem celou dobu

Primář Čestmír Mázl (Petr Rychlý) – primář gynekologie kamenické nemocnice a šarmantní muž, kterého obletují ženy.

Jeho syn Jakub (Ladislav Ondřej) – začínal v seriálu ve třinácti letech, z původně nevýrazné postavy je nyní student medicíny, který je na praxi na oddělení svého otce.

Barmanka Lucka (Ivana Jirešová) – ztřeštěná barmanka, která má sice odpověď na všechno, ale v lásce se jí nedaří, takže prožívá střídavé románky s různými muži.

Doktorka Běla Páleníková/Valšíková (Zlata Adamovská) – rázná dětská doktorka, později primářka pediatrie v nemocnici Kamenice.

Zdroj: wikipedie.cz

Alternativní matky jsou podle seriálových lékařů nevděčné, protože si neváží toho, že jim doktoři zachraňují život. „To potom vypadá, že je naprosto přirozené rodit bez porodníka, to zavání průšvihem. Ať si pije přírodní čaje, ať se věší na lano, ale u samotného porodu má být doktor,“ pronáší ve 164. díle mladá lékařka v podání Anny Polívkové. V době, kdy se tento díl vysílal, tedy v roce 2007, bylo běžné rodit pouze s porodní asistentkou (soukromou či nemocniční) hned v několika českých porodnicích, namátkou ve Vrchlabí či v Krnově. Třeba Centrum aktivního porodu na Bulovce už v letech 1998–2000 fungovalo tak, že ženy rodily s porodními asistentkami a lékař se volal jen v případě komplikací. To ostatně představuje už roky běžnou praxi i v části moravských porodnic.

Například lékaři z brněnské fakultní porodnice, kde se ročně narodí kolem šesti tisíc dětí, už kolem roku 2000 začali psát odborné texty o tom, proč jsou „alternativní“ porody přínosnější pro všechny zúčastněné včetně zdravotnického personálu. A zhruba v té době začali také humanizovat porody ve své porodnici v Bohunicích a na Obilním trhu.

To znamená, že seriál, který od roku 2005 ukazuje jako normál pouze medicínské porody vedené výhradně lékařem, kdy ženy jen leží v posteli a trpí bolestmi, aby z nich pak lékař dítě co nejrychleji vytáhl jako z nějakého chodícího inkubátoru, je zhruba na podobné úrovni, jako kdyby dnes někdo zemědělcům ukazoval, že nejlepší je sklízet obilí z rozlehlých lánů kosou, a ne kombajnem, nebo zalévat konví místo sofistikovaného závlahového systému.

Seriál ale i dnes zobrazuje pouze takovou realitu, jaká je zbožným přáním odborných poradců a scenáristů. Dnes je v porodnicích naprosto běžné respektovat, jak se žena cítí, a přizpůsobit se tomu. Právě v Brně i jinde už před patnácti lety lékaři i porodní asistentky bez ironických úšklebků akceptovali porodní plány, respektovali soukromí a intimitu žen.

V mnoha porodnicích se běžně deset patnáct let rodí do vody, ženy při porodu mohou chodit, sprchovat se a mají na výběr z mnoha pomůcek, které jim uleví. Dokonce už v roce 2005 v nemocnici rodily na žíněnce, vestoje nebo vkleče, pouze s porodní asistentkou, bez lékaře. To všechno ve stejné době seriál prezentoval populaci jako menšinový nebezpečný experiment několika bláznivých alternativních matek. Ve skutečnosti takových porodů byly za těch patnáct let po celém Česku statisíce.

Bonding, o kterém další z hlavních postav seriálu pediatrička Běla Valšíková mluví ještě v roce 2019 v 909. díle jako o „metodě, která má miminku zpříjemnit první chvíle na světě“, tedy jako o jakési nepotřebné moderní novotě, byl v té době běžnou součástí porodní praxe.

Protože klíčoví lékaři, kteří v nemocnicích rozhodují o tom, jak bude vypadat péče o matku a dítě, už dávno četli všechny ty desítky studií potvrzené doporučeními WHO, které dokládají, jak důležitá je zlatá hodinka pro vztah matky a dítěte. Jak se v minutách těsně po porodu vytváří bezprostřední vazba matky a dítěte a budují se základní celoživotní pouta mezi nimi.

Bez bondingu, tedy několikahodinového přilepení kůže na kůži, matky hůř kojí a déle se vzpamatovávají z porodu samotného. Děti odloučené od matek (či od otců, kteří mohou matku zastoupit po císařském porodu) hned po narození jsou pak plačtivější, špatně spí, víc trpí pocity osamělosti a v dospělosti jim častěji hrozí deprese.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Realita v porodnicích je jiná, než ukazuje seriál

Od ledna 2008 se tvůrci rozhodli seriál přejmenovat a k jeho názvu přidali číslo dvě. V seriálu se změnilo rozložení děje. Soukromá gynekologie zůstala, ale do popředí se dostaly i další medicínské obory jako pediatrie, chirurgie a plastická chirurgie v kamenické nemocnici a záchranná služba.

Odborníci na masmediální komunikaci ale seriál i tak hodnotí velmi příkře. „Je to mimořádně odporný projekt. Je to neonormalizační seriál. Ordinace jednoznačně buduje lékařskou ideologii a prosazuje stereotypní představy o nadřazenosti a podřízenosti v oblasti péče o lidské tělo a jeho zdraví. Lékaři jsou všemocní a skvělí, pacienti na druhou stranu neinformovaní, hloupí a musí lékaře na slovo poslouchat. Ordinace v růžové zahradě v probíhajícím zápase o důstojnou pozici pacientů v dialogu s lékaři zaujala konzervativní stanovisko, brání autoritativní medicínu,“ nebrala si například servítky v roce 2014 v rozhovoru pro magazín Aktuálně.cz Irena Reifová z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Univerzity Karlovy.

Pokud zůstaneme jen u toho, jak seriál zobrazuje porody, pak musíme konstatovat, že jde o způsob, který odpovídá situaci pouze v některých pražských a části dalších porodnic, kde často realita a komunikace personálu se ženami ještě připomíná tuhý socialismus a zahrnuje paternalismus a manipulaci.

Podobné chování je ale typické i na jiných odděleních seriálové nemocnice. Třeba když v 908. díle spěchá primář na operaci pacienta. „Ještě musíte podepsat souhlas s operací,“ říká mu. „Já ale nemám ani brýle,“ protestuje muž. „Však to ani číst nemusíte. Pokud se chcete vyhnout opravdu velkému průšvihu, tak ani jinou možnost nemáte,“ naléhá lékař a pacient nakonec rychle dokumenty podepíše, aniž je četl.

V mnoha moravských porodnicích a nemocnicích vzdálených od větších měst jsou postupy zobrazované v seriálu čisté sci-fi. Vlastně se tam atmosféra mnohem více podobá vztahu, který mezi sebou mají pacienti a lékaři či sestry na Západě.

Namátkou jmenujme třeba porodnice v Havířově a Karviné, ale i velké fakultní nemocnice v Brně a Ostravě. Čím to je, si můžeme domýšlet. Faktem zůstává, že právě v těchto institucích už proběhla generační obměna vedoucích lékařů, kteří rozhodují o tom, jak se bude v jejich nemocnicích rodit a zacházet s pacienty.

Primáři, kterým je kolem čtyřiceti, už často mají zkušenosti ze stáží na Západě nebo naopak z humanitární práce v zahraničí, takže dokážou srovnat praxi v českých nemocnicích s tím, co je učili na fakultách a jaké zacházení s pacienty viděli v cizině. V centru je ovšem ke kariéře zasloužilí profesoři a přednostové dlouhá léta nepustí. Na periferii si proti tomu mohou budovat kariéry nerušeně, podle svých představ i ve spolupráci s pacienty a jejich požadavky na zdravotní péči.

Proto se příběhy zobrazované v Ordinaci v růžové zahradě tolik liší od toho, jak to vypadá ve velké části porodnic. Přesto právě ony jsou předkládány už patnáct let publiku jako „realita“.

Lékaři často vyhrožují trvalými následky

Scenáristy, kteří se jinak snaží popisovat celkem věrně české zdravotnictví, zcela minul fakt, že nejpozději od roku 2011, kdy platí zákon o zdravotních službách, pacient spolurozhoduje o svém těle a léčbě, kdo a jak se ho bude dotýkat, a to i v případě zdravotnického personálu. Výjimkou jsou pouze specifické akutní situace, kdy je rozhodování výhradně na lékaři.

To také znamená, že v seriálu často lékaři pronášená věta „Já jsem zodpovědný za porod“ je velmi zjednodušující, protože lékař není zodpovědný za porod, ale za služby při porodu poskytnuté.

Lékaři v seriálu často pacientům vyhrožují, že pokud se jim nepodřídí, budou mít trvalé následky, či zemřou oni nebo jejich děti. Kromě toho, že je to lidsky nevhodné, si za normálních okolností na podobné jednání lékařů pacienti v českých nemocnicích běžně oficiálně stěžují, protože je nepřípustné.

Třeba v 908. díle vyhrožuje primář pacientce Čížkové, že když si nenechá operovat zápěstí, bude mít doživotní následky a omezenou hybnost. Nepadne ani slovo o tom, že pacient má možnost volby, může svůj stav konzultovat s jinými lékaři, a dokonce může jít na stejnou operaci do jiné nemocnice. Naopak si primář potom pochvaluje, že se mu později pacientka omluvila.

V seriálu sice občas pacienti také vyhrožují, že lékaře zažalují kvůli špatné péči. Vždy jde ale o postavy zažívající nějaké rozrušení, ztrátu nebo z podstaty nesympatické a agresivní jedince. Nikdy ne o lidi v rovnoprávném postavení vůči lékařům, kteří mají na stížnosti a žaloby za zanedbání péče jednoduše právo.

„Á, dítě šéfuje!“

Mezi lékaři a pacienty se neodehrává dialog, ale pouze asertivní manipulace, v níž mají vždy navrch lékaři. Tento přístup kromě primáře Mázla reprezentuje také už zmíněná pediatrička Valšíková. Ve 162. díle jí do ordinace přinese matka dítě spálené od slunce. „Ženská, zbláznila jste se? Vystrčit takhle malý mimino na slunce? Dyť se nemůže bránit, to je týrání dětí,“ častuje ji arogantně Valšíková, tehdy ještě Páleníková. „Už to nikdy neudělám,“ slibuje pokorně matka.

Lékařka pak pokračuje v rozčilené litanii i po odchodu matky. „Ať si hazardujou, ale se sebou, ne se svými dětmi,“ dodává a staví se tak do samozvané role soudce rodičů a ochránců slabých. Děti je podle ní potřeba chránit před vlastními rodiči, kteří jsou hloupí, nezkušení a nedokážou se o ně postarat.

V 633. díle zase Valšíková radí s výchovou chlapce. „Á, dítě šéfuje. Myslíte, že je to dobré? Pití není hračka, nesmí se z toho stát závislost,“ říká a vyhrožuje matce, že pokud bude dítě hodně pít, hrozí mu otok mozku.

V běžném světě je ale při podobném arogantním chování pediatra normální, že rodiče protestují a hlasují nohama, tedy odcházejí k jinému lékaři, který se k nim bude chovat slušně a jako k partnerům, ne jako k podřízeným.

Romské a vietnamské stereotypy

Seriál se vždy snažil přinášet aktuální společenská témata. V posledních podzimních dílech se tak třeba řeší sociální vyloučení, chudoba či šikana, jindy zase domácí násilí nebo homosexualita. Jenže není jasné, podle jakého klíče bude dané téma zobrazené pozitivně, nebo negativně.

Například Romové nebo Vietnamci potvrzují publiku všechny letité stereotypy, které existují. Postava romského kolotočáře Ludvy tak musí bydlet v maringotce, milovat svého koně a nosit velký klobouk.

Tvůrcům je jedno, že čeští Romové takto už dávno nežijí. Že jejich život bývá mnohem rozmanitější a pestřejší, že stovky z nich vystudovaly vysokou školu a většina jich žije jako běžná majoritní populace. Pro zdůraznění stereotypu o hloupém Romovi z maringotky jim navíc posloužilo obsazení postavy romskou hvězdou seriálu Most! Zdeňkem Godlou. Protože Godlu mají diváci zapsaného právě z Mostu! se všemi stereotypy, které jako Rom reprezentuje.

Podobně jsou zobrazeni zástupci vietnamské menšiny. Hodná sestřička má za příbuzné polomafiánské stánkaře, kteří brání spravedlnosti. Protože takto si české publikum Vietnamce představuje. Skutečnost je opět jinde, řada především mladých Vietnamců se od Čechů dnes liší už jen barvou kůže, jsou vzdělanější než majorita a ve svých zaměstnáních taky často úspěšnější.

„Pokud se například budeme dívat na pořady jako Ordinace v růžové zahradě nebo Ulice, najdeme tam motivy vyjadřující progresivní hodnoty, jako je třeba podpora stejnopohlavních párů, a také ty konzervativní, které se budou týkat rodičovských, potažmo mužských a ženských rolí. Popkulturní díla bývají většinou hodnotově namixovaná. Čím větší má dílo zásah, tím více se snaží rozkročit mezi různá publika,“ zhodnotil filmový kritik Kamil Fila v rozhovoru pro deník E15 v roce 2016.

Problémem celé patnáctileté existence Ordinace v růžové zahradě jsou tak především konzervativní stereotypy, jejichž prostřednictvím je zobrazováno české zdravotnictví. Zodpovědností tvůrců bylo se zkreslením reality pracovat a uvědomit si, že fenomén seriálu je tak silný, že formuje názory nezanedbatelné části společnosti, pro niž je televizní obrazovka tím, co ovlivňuje její chování a představy o zdravotnictví.

Názor

Seriály

Zdravotnictví

Česko, Komentáře, Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější