Václav Havel, Ludvík Vaculík, Ivan Klíma… Svět je před rokem 1989 znal díky lidem, jako byl A. J. Liehm
Ve svých šestadevadesáti letech zemřel minulý pátek Antonín J. Liehm, novinář, který se nemalou měrou zasloužil o to, že Evropa i Spojené státy už před rokem 1989 znaly eseje Václava Havla i celé řady vynikajících tuzemských a exilových autorů. Na dobu, kterou s ním strávil v redakci, vzpomíná další novinář, někdejší šéf publicistiky v deníku Gazeta Wyborcza Aleksander Kaczorowski.
Na jaře roku 1992 jsme jeli s manželkou na svatební cestu do Sofie. Neptejte se ani, proč právě tam – byla to čirá náhoda, které ovšem vděčím za jeden z největších objevů, co jsem za svého mladí udělal. Uprostřed bulharského hlavního města jsem totiž v Českém centru narazil na knížku, kterou jsem si koupil a ještě během našich bulharských prázdnin doslova zhltnul.
Byla to Generace, soubor rozhovorů s českými a slovenskými spisovateli, jenž konečně, s dvacetiletým zpožděním, vyšel i česky. Mezi autory bylo několik těch, které jsem už tehdy měl rád a právě jejichž knížky mě přivedly k tomu, že jsem začal studovat bohemistiku na Varšavské univerzitě. Kundera, Škvorecký, Havel, abych jmenoval ty nejznámější. Ovšem o autorovi rozhovorů, českém exilovém novináři Antonínu J. Liehmovi, jsem nevěděl skoro nic.
A samozřejmě mě ani nenapadlo, že se za pouhé tři roky sejdeme na půdě stejné středoevropské redakce, která pro něj bude tou poslední, kdežto pro mě první. A. J. Liehm byl ten nejdokonalejší průvodce po českých dějinách a kultuře, o jakém jsem mohl snít.
Svou novinářskou dráhu začal krátce po válce, když spolu z E. F. Burianem zakládal sice levicový, ale ne stranický týdeník Kulturní politika. Ten vydržel sotva do roku 1949, když bylo vydávání časopisu zastaveno za okolností, které se v mnohém podobají Kunderovu románu Žert. Jeden z redaktorů totiž přinesl do redakce parodii stalinistických veršů Vítězslava Nezvala, nazvanou Socialistická láska, z níž si dodnes pamatuji například:
