Jeden neonacista se napravil, podmínky pro radikalizaci jiných zůstávají
Český čtenář má k dispozici řadu titulů, které pojednávají o tom, jak se hlavní hrdina vyprostil z mentálního zajetí nějaké náboženské sekty (jako Třicet let otrokem strážné věže) nebo extremistické organizace, zvláště těch islamistických (například Agent Storm: Můj život v Al-Káidě a CIA). Nedávno k nim přibyla další, která tentokrát pojednává o úniku z prostředí pravicového extremismu, jak naznačuje už její název Moje vlast!: Proč jsem byl neonacista.
Napsal ji Christian E. Weißgerber, který býval čelným představitel neonacistické scény v německém Durynsku. V publikaci vypráví o tom, co jej mezi neonacisty přivedlo a proč je posléze opustil, takže se dnes věnuje občanskému vzdělávání a boji proti svým dřívějším souvěrcům.
Jde tedy o autoportrét člověka, který bolestně a někdy až krutě výsměšně účtuje s vlastní minulostí a psychickými komplexy. To na tomto sebeanalyzujícím textu oceňuje také autor českého doslovu, politolog Jan Charvát, podle kterého politologie umí popsat ideologii pravicových radikálů, ale hůře už jejich psychologii. A právě tu nabízí recenzovaná kniha v dobře uchopitelné a názorné podobě.
Anorexie a neonacismus jako plody destruktivní výchovy?
Weißgerber prožil krušné dětství bez matky, jen s otcem, který malého Christiana i jeho starší sestru bil a
