Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Trumpova éra“ neblaze poznamenala republikány i demokraty, čeká je souboj o další směřování. Jakým směrem se vydají?

Republikánská i demokratická strana jsou již od 19. století zobrazovány jako slon a osel. Málokterý Američan přitom ví, že tuto podobu jim poprvé dal karikaturista časopisu Harper’s Weekly Thomas Nast. Foto: Adobe Stock
Republikánská i demokratická strana jsou již od 19. století zobrazovány jako slon a osel. Málokterý Američan přitom ví, že tuto podobu jim poprvé dal karikaturista časopisu Harper’s Weekly Thomas Nast. Foto: Adobe Stock

Analýza Jiřího Pehe: Americká politická krajina se po prezidentských volbách může při zběžném pohledu jevit jako přehledně – a nesmiřitelně – rozdělená mezi dva tábory: příznivce vítězného prezidentského kandidáta Joea Bidena na straně jedné a poraženého úřadujícího prezidenta Donalda Trumpa na druhé. Jenže pokud chceme porozumět tomu, co se v americké politice opravdu událo a děje, s tímto pohledem si nevystačíme.

Důležitou roli sehrály další faktory, jejichž výčet lze začít tím, že tyto prezidentské volby byly především referendem o Trumpovi. Jeho pohrdání nepsanými (a často i psanými) normami, agresivní politický styl – prodaný veřejnosti jako ofenziva „outsidera“ proti tradičnímu washingtonskému establishmentu – změnil Republikánskou stranu, ale také uspíšil změny v Demokratické straně. Trump americkou politiku radikalizoval i tím, že se jasně postavil jen za jednu část americké společnosti: tu, která se cítí být ohrožena velkými socioekonomickými a kulturními změnami posledních let.

Ti, kdo si ještě vybaví Trumpovu cestu k vítězství v republikánských primárkách v roce 2016, si jistě vzpomenou, jak nesmiřitelně byl Trump vnímán nejen ostatními kandidáty republikánů, ale i tradičním republikánským establishmentem. Až do volebního sjezdu strany se spekulovalo o tom, zda republikánské špičky nenajdou nějaký politický fígl, s jehož pomocí by se Trumpa navzdory jeho vítězství v primárkách zbavily.

O pouhé čtyři roky později jsou republikáni především Trumpova strana. I jeho největší kritici z roku 2016, jako byl Ted Cruz nebo Marco Rubio, se poslušně zařadili mezi Trumpovy podporovatele. A současné špičky strany se ani tři týdny po prohraných volbách neodvážily postavit Trumpovým lžím ohledně údajných rozsáhlých manipulací s výsledky voleb v jednotlivých státech. V podnikatelské hantýrce bychom mohli mluvit o „nepřátelském převzetí“ strany Trumpem.

Trumpův politický radikalismus ale změnil i Demokratickou stranu. Jeho souboj s etnickým a kulturním pluralismem ve jménu boje za tradiční (tedy zejména bílou) Ameriku, jeho odpor k migraci a jeho daňové reformy vyhovující především velkým korporacím notně posílily levicové tendence v Demokratické straně. Strana se sice nakonec v prezidentském klání semkla za centristou Bidenem, ale čtyři roky Trumpova prezidenství i v ní nastartovaly zásadní změny.

Dezorientovaní republikáni

Kdyby se v USA používal systém poměrného zastoupení místo většinového, existovalo by napravo od politického středu několik stran – strana tradičních konzervativců, křesťanskodemokratická strana náboženské pravice (cílící ale na nábožensky mnohem konzervativnější voliče než evropské strany), libertariánská strana (navazující na hnutí Tea Party v boji proti velkému státu) a možná i strana velkého byznysu.

Z této vnitřní rozmanitosti občas vyrostl (a politicky dominantní postavení získal) i nějaký překvapivý proud, jako byli neokonzervativci George W. Bushe, kteří „obohatili“ tradiční konzervatismus „revoluční“ vírou v globální poslání USA při vývozu demokracie. Silné postavení získala na čas i již zmíněná Tea Party.

Tuto rozmanitost ale s nástupem Trumpa zcela překryl nacionalistický populismus, jehož teoretické základy vytvořili známí pravicoví komentátoři, jako je Steve Bannon. Trump se sice snažil vystupovat tu jako konzervativec, tu jako přítel náboženské pravice, tu jako „libertariánský“ bojovník s velkým státem, ale v žádné z těchto politických póz nebyl příliš věrohodný, protože jeho politikou byl především mocenský utilitarismus, schovávající Trumpovy osobní mocenské ambice a velikášství za heslo „Amerika na prvním místě“.

Respektovaný americký politický komentátor E. J. Dionne jr. ale v deníku Washington Post nedávno upozornil, že Trumpovi pomohlo i to, že v Republikánské straně sice formálně existují různé frakce, ve skutečnosti zde však panuje značná homogenita, jakési vnitřní názorové souznění.

Už během prezidentské kampaně ultrakonzervativního Barryho Goldwatera v roce 1964 se ve straně zakořenil jako jeden z dlouhodobých „spodních proudů“ odpor proti sílícímu hnutí za občanská práva a proti tzv. nové (v Evropě bychom řekli „liberální“) pravici. Republikáni si pak prošli sérií čistek, v jejichž důsledku odešli představitelé umírněné pravice. Strana se v důsledku tohoto vývoje stala názorově, nábožensky (a též etnicky) homogennější než demokraté.

Trump uspěl s převzetím strany i proto, že navázal na dlouhodobou podprahovou názorovou shodu, podle níž novodobá Republikánská strana bojuje především za zájmy „bílých“ Američanů i proti rostoucímu počtu nároků hnutí za občanská práva a sociální spravedlnost, ať už v ní patříte k jakémukoliv proudu. Jeho odpor k masové migraci, varování proti nástupu „socialismu“, nechuť k nárokům menšin, ba i jeho verze izolacionismu se tak mohly opřít o postoje ve straně hluboce zakořeněné už více než půl století.

Trumpovým „majstrštykem“ pak byla schopnost prodat Republikánskou stranu „modrým límečkům“ – tedy převážně manuálně pracujícím – ve státech tzv. rezavého pásu jako jejich spasitele. Podařilo se mu je v roce 2016 vyrvat demokratům právě s pomocí xenofobního ujišťování o tom, jak pracujícího „bílého muže“, coby údajný pilíř amerických hodnot a způsobu života, ohrožuje mizení tradičního průmyslu ve státech okolo velkých jezer v důsledku globalizace a přílivu migrantů.

Trump úspěšně nabídl těmto sociálním skupinám odpor k rasové a sociální emancipaci jako jakousi novou, „plebejskou“ tvář strany, která od demokratů přebírá roli skutečného mluvčího ekonomicky a sociálně ohrožených vrstev.

Jelikož Trump vystavěl svoji politiku na sdílených názorových „spodních proudech“ mezi členy a příznivci strany, budou snahy republikánů rozejít se s trumpismem složité. S Trumpem je i po volbách pojí další pouto: „svatý“ boj proti údajnému nebezpečí nástupu extrémního progresivismu, nebo dokonce socialismu spojovaného s demokraty. Podařilo se mu dokonce v Republikánské straně legitimizovat zpochybňování některých demokratických postupů ve jménu udržení moci za každou cenu. I proto špičky Republikánské strany mlčely, když se Trump pustil do boje o zpochybnění své volební porážky jakýmikoliv prostředky.

Demokraté jsou na tom hůř

Demokratická strana stojí proti republikánům seřazeným, až na výjimky, poslušně za Trumpem v ostrém kontrastu. Strana se sice semkla v prezidentské volbě za Bidenem, ale byla to jen taktická mobilizace. Demokraté si uvědomili, že nemohou opakovat to, co se stalo v roce 2016, kdy mnoho voličů progresivního křídla zůstalo kvůli odporu ke Clintonové doma.

I po Bidenově vítězství zůstává strana hluboce rozdělená. Jeho pozice bude přitom paradoxně mnohem složitější v případě, že by demokraté vyhráli v obou druhých kolech senátních voleb v Georgii na začátku ledna, a získali tak faktickou většinu v Senátu. V takovém případě by se totiž při již existující demokratické většině ve Sněmovně reprezentantů otevřely Bidenovi dveře k prosazení daňových a zdravotnických reforem, které navrhoval ve volební kampani. Ty by sice i tak pro USA byly revolucí svého druhu, ale nejsou dostačující pro levé křídlo strany, které by vyvinulo na Bidena obrovský tlak, aby využil mocenské konstelace, která je v americké politice vzácná (prezident a obě komory Kongresu z jedné strany) k mnohem zásadnějším reformám.

V analýze situace v Demokratické straně upozornil na toto i další rizika, která by mohla vnitřně již nejednotnou stranu dál rozklížit, komentátor New York Times Thomas B. Edsall. Varuje, že spory o další směřování strany se nedají zdaleka vtěsnat jen do dělení na „umírněné“ a „progresivisty“, jak je situace občas popisována.

Strana čelí velkému vnitřnímu napětí z řady důvodů. Kupříkladu její snahy být mluvčím většiny Afroameričanů jsou sice obecně voliči demokratů pozitivně přijímány, ale začínají působit problémy v okamžiku, kdy se dějí na úkor většiny.

Ve světle nijak přesvědčivých výsledků demokratů ve volbách do obou komor Kongresu se ve straně rozhořela debata, do jaké míry bylo vhodné, aby někteří čelní demokraté souhlasili s hesly o omezení financování policie po policejní vraždě Afroameričana George Floyda a následném vzestupu hnutí Black Lives Matter. A stejně tak o tom, zda se demokraté neměli postavit více kriticky k vlně pouličního násilí, z čehož pod heslem „právo a pořádek“ vytěžil politicky jak Trump, tak zejména mnoho kandidátů republikánů v souboji o Kongres.

Demokratická strana je širokou aliancí nejrůznějších zájmů, přičemž jejím problémem jsou spíše radikální „progresivistické“ proudy na poli menšinové a identitární politiky než často zmiňovaná radikální levice. Požadavky proudu, který Trump označuje za „radikální“ levici (což se též ujalo v debatách o této části Demokratické strany v pravicových kruzích u nás), zejména socialistického křídla reprezentovaného Berniem Sandersem, jsou ve skutečnosti docela umírněné, když je porovnáme s agendou demokratické levice v Evropě.

Edsall už v názvu své analýzy – Krajní levice je největším přínosem pro republikány – naráží na „zakopaného psa“ americké politiky v podobě pokřiveného vnímání levice. Jakékoliv hnutí, které se formálně označuje za levicové, progresivistické nebo socialistické, je snadnou záminkou pro politickou mobilizaci na republikánské pravici, v níž se stane terčem zavádějících výroků o kubánské nebo venezuelské cestě.

Většina voličů demokratů naopak nemá podle průzkumů s pojmem „socialismus“ problém, protože ho vnímají jako americkou verzi fungování společností ve Skandinávii nebo sousední Kanadě. Mezi mladými členy a voliči Demokratické strany je Sanders coby hlavní tvář amerického socialismu o poznání populárnější než Biden.

Jenže démonizace pojmu „socialismus“ republikány je úspěšná, a centristické křídlo Demokratické strany se tudíž před volbami pokoušelo distancovat od některých levicově orientovaných kandidátů. Strana by prý slovo „socialismus“ neměla vůbec používat.

To se ovšem setkalo s ostrým nesouhlasem v levém křídle strany, které, jak už bylo řečeno, nesestává jen ze „socialistů“, ale i z radikálních progresivistů na poli identitární politiky a ochrany menšin. Argumentovali, že si strana do budoucnosti nevystačí jen s hesly proti Trumpovi a musí mít silný reformní program, protože USA v sociální oblasti začínají připomínat spíše rozvojové země.

Tuto argumentaci do jisté míry potvrzují volební výhry mladých levicových kandidátů, zejména žen. Jejich hlavní tvář Alexandria Ocasio-Cortezová sice zvažovala, že kvůli kritice ze strany umírněných nebude vůbec kandidovat, ale nakonec s přehledem svoje křeslo obhájila. Na rozdíl od některých centristů, jejichž antitrumpovská kampaň kopírovala tu Bidenovu.

Demokratické žonglování s příliš mnoha míčky

Povolební průzkumy ukazují, že Bidena volilo 42 procent voličů, kteří se označují za liberály (což je směs progresivistů i socialistů různého zaměření), 48 procent umírněných a 10 procent konzervativců. Navíc byl jeho elektorát jasně rozdělen i jinak: 53 procent jeho voličů byli bílí Američané (ti tvořili 82 procent Trumpových voličů), 21 procent Afroameričané (jen tři procenta Trumpových voličů) a 16 procent Hispánci (devět procent Trumpových voličů). Více než 67 procent těch, kdo volili Trumpa, ale byli tzv. bílí křesťané, kteří naopak tvořili jen 30 procent Bidenových voličů.

Být úspěšným kandidátem demokratů, zejména v kongresových kláních, tedy závisí na schopnosti oslovit v přiměřené míře různé etnické, kulturní a do jisté míry i náboženské menšiny s reformním programem. A zároveň mnohem více než republikánští kandidáti citlivě zohledňovat rozdíly mezi městy a předměstími, chudšími voliči a střední třídou, modrými a bílými límečky a stále více i mezi mladšími a staršími.

Zatímco v prezidentských volbách se nakonec podařilo tyto různé skupiny a zájmy sjednotit pod praporem úkolu dostat Trumpa z Bílého domu, ve volbách do Kongresu to už tak úplně nefungovalo. Ve Sněmovně reprezentantů nakonec demokratům pomohla skutečnost, že každý stát je reprezentován poměrně v závislosti na počtu obyvatel a většina velkých států je převážně demokratických. Ve volbách do Senátu, kde je každý stát reprezentován dvěma senátory, ale demokraté doplácejí na to, že „republikánské státy“ (i když s výjimkou Texasu nikterak lidnaté) mají na mapě USA většinu.

Jisté je, že kombinace výsledků prezidentských a kongresových voleb vytvoří značný tlak na změny v obou velkých stranách. Republikáni jsou přitom v jisté výhodě, protože i případný rozchod s Trumpem stranu jen vrátí k dělení na umírněné konzervativce, náboženskou pravici a libertariánské fundamentalisty, přičemž ideové spodní proudy, které se vytvořily už v 60. letech, zůstanou i bez „trumpismu“ poměrně homogenní. Nelze ale vyloučit, že dojde k radikalizaci jednotlivých proudů a následným vzájemným střetům.

Zato v Demokratické straně se nejspíš schyluje k zásadnímu souboji mezi liberálními progresivisty i socialisty na jedné straně a centristickým křídlem i demokratickými konzervativci na straně druhé. Globalizace i rostoucí tlak emancipačních hnutí, která posilují demografické změny, a generační výměna, zdá se, mohou stranu dostat do situace, kdy ji bude stále těžší držet pohromadě.

Autor je politolog, publicista a ředitel New York University Prague.

V rubrice komentáře dáváme prostor různým úhlům pohledu, které nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Analýza

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější