Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Zločiny nelze omluvit, ani ty banderovské. Bez vzájemného pochopení, přijetí viny, odpuštění a smíření se ale démonů minulosti nezbavíme

Poláci a Ukrajinci se snaží vyrovnat s historickými křivdami, které si navzájem způsobili. Fotografie z roku 2014 zachycuje setkání místních obyvatel na hraničním přechodu Malhowice-Nizankowice. Foto: ČTK, PAP
Poláci a Ukrajinci se snaží vyrovnat s historickými křivdami, které si navzájem způsobili. Fotografie z roku 2014 zachycuje setkání místních obyvatel na hraničním přechodu Malhowice-Nizankowice. Foto: ČTK, PAP

Komentář Jana Urbana

Ukrajina uznala zvláštním zákonem za válečné veterány všechny, kteří bojovali ve dvacátém století proti národnostnímu útlaku, a to nejen ze strany nacistů, ale i sovětských komunistů. Část českých politiků a médií reagovala s překvapením a nepochopením: vždyť jde přece o „banderovské zločince“.

Jednou z poměrně nečekaných výjimek, která se nepřidala k takřka všeobecnému odsouzení tohoto kroku, byl český ministr zahraničí Tomáš Petříček. Jeho ministerstvo nejprve vydalo oficiální stanovisko, podle kterého je přijetí zákona vnitřní záležitostí Ukrajiny. Ministr k tomu osobně napsal: „Ukrajina se bude muset vypořádat s bolavými místy své historie. Na to by měla dostat potřebný čas.“ A dodal, že o těchto „bolavých otázkách“ bude jednat při své návštěvě Kyjeva. Je to státnické – a moudré.

Přesně tohle už léta říkali nejlepší polští intelektuálové a politici – a to mají Poláci s Ukrajinci za sebou doslova moře krve a statisíce mrtvých ze vzájemných konfliktů dvacátého století. Přesto v dubnu 2015 tehdejší polský prezident Bronisław Komorowski v ukrajinském parlamentu prohlásil: „Ukrajinský a polský národ musí jít cestou vzájemného odpuštění a smíření.“

Ukrajinský prezident Petro Porošenko zase před oběma komorami polského Sejmu požádal jménem své vlasti o odpuštění za to, co nazval „volyňskou tragédií“. V letech 1943 a 1944 tam oddíly ukrajinských nacionalistů vyvraždily a srovnaly se zemí stovky polských vesnic.

Začala pracovat společná polsko-ukrajinská komise a semináře historiků. Jenomže pak přišla ruská okupace Krymu a části východní Ukrajiny – a v psychóze války, a před volbami zvláště, se legenda o hrdinech protisovětského odboje hodí. Je to hodně nešťastný symbol hodně nešťastného národa. Jednorázové moralistní politické odsudky zvenčí nepomohou. Pomoci může jen dlouhodobý trpělivý dialog.

Přes 150 tisíc mrtvých po válce

Ukrajina dnes má přes čtyřicet milionů obyvatel. Podle údajů z knihy ruského demografa Vadima Viktoroviče Ehrlichmana „Ztráty obyvatelstva v 20. století“ (Potěri narodonaselenija v XX veke. Spravočnik Ruskaja panorama, Moskva, 2004) ztratila Ukrajina v minulém století nejméně sedmnáct milionů obyvatel v důsledku válek, politického pronásledování a nejméně tří bolševiky uměle vyvolaných hladomorů (1921–23, 1929–33, 1945–46). Jenom v letech 1945–1954, kdy ještě trval ozbrojený odpor banderovců proti sovětské komunistické okupaci, bylo zabito přes sto padesát pět tisíc osob. Poslední banderovci padli nebo byli zatčeni až v šedesátých letech. Rozměry této tragédie jsou mimo české chápání. Je to, jako kdyby Česko přišlo skoro o čtyři miliony obyvatel.

Každý národ potřebuje čas, aby se dokázal sám vyrovnat se zločiny spáchanými jeho jménem. Platí to i pro nás – ani po sedmdesáti letech není převážná část české politiky a společnosti ochotna 

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější