Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Lovím si bažanty a čekám na amputaci.“ Velká reportáž o lidech bez domova, ale ne bez naděje

Když se Miki v létě učil na ohořelých nohou chodit, občas spadl i na obličej. Navíc ho kamarád zmlátil. Foto: © kevin v. ton / Verum Photo 2020
Když se Miki v létě učil na ohořelých nohou chodit, občas spadl i na obličej. Navíc ho kamarád zmlátil. Foto: © kevin v. ton / Verum Photo 2020

O lidech bez domova se říká, že jsou i bez budoucnosti. Mají ale minulost, která je na ulici dovedla. Žijí přítomnost, ve které hrabání se v popelnicích je denním chlebem a říká se tomu, že se jde fárat. A o budoucnosti neradi mluví. Není růžová. Deník N navštívil lidi bez domova na dvou místech. Na jednom se plánoval pohřeb, na druhém svatba.

Od zastávky Urxova v pražském Karlíně pyšnícím se luxusními kancelářskými budovami je to pěšky sotva pět minut. Přeběhnete hlavní silnici mířící k Husákovu tichu a pokračujete přes zanedbanou louku plnou výmolů.

Směr držíte podle kouře. Tam se u ohně, schovaný i se svou boudičkou mezi keři a stromy, krčí Mikuláš Kuchár. Je mu čtyřicet devět a vypadá o dvacet let starší. Na malém ohýnku si vaří v hrnci vodu. Když nás vidí, sotva znatelně se pousměje. Tedy především rád vidí fotografa Kevina, který chodí mezi lidi bez domova dokumentovat jejich život už desítky let.

Podává mi ruku a představuje se: „Policajti mi říkají: ‚Mikuláši, vy máte nejkrásnější jméno tady v České republice.‘ Já si to taky myslím. A jsou na mě hodný. Občas mi přinesou pizzu.“ Pak se skloní nad ohýnek a do vody nasype obsah pytlíku. Vaří si vietnamskou polévku.

Mikuláš přišel do Prahy ze Slovenska. Příští rok ho čekají padesátiny, ale netuší, zda bude co slavit. Před sebou má především amputaci obou palců u nohou. Před rokem ještě na ulici nežil. Bydlel s matkou a bratrem na ubytovně patřící firmě, pro kterou pracovali.

Miki má silnou neuropatii. Loni v listopadu si do nohy něco vrazil, a jelikož nic necítí, neřešil to a nakonec dostal těžký zánět. Tak těžký, že ani nemohl chodit. Lékařka mu prý řekla, že to během několika dní rozchodí, a v podobném duchu měla znít i lékařská zpráva. Miki tvrdí, že chodit opravdu nemohl. Kromě mámy mu ale nikdo nevěřil. Ani ve firmě. Dopadlo to tedy tak, že ho vyhodili, a tím přišel i o možnost bydlení. A začal život na ulici.

Miki oslovil kamaráda Pavla z karlínského Rohanského ostrova, že by k němu potřeboval jít bydlet. Měl „štěstí“. „On mi na to řekl: ‚Miki, já už se stěhuju dál. A tenhle barák je tvůj,‘“ ukazuje na skromnou boudičku.

„Celej barák mi dal! Takže odteď je tohle můj rajón. To já teď schvaluju, kdo tu bude bydlet,“ raduje se. Schválil to dvěma lidem, takže na malém plácku, kde stojí Mikiho „barák“, jsou ještě dva stany. Tedy něco, co stany připomíná. Krčí se mezi odpadky.

„Tady naproti bydlí Venca a tady bydlí Jindra. Nejsem tu sám. Ale přes den většinou jo. Kluci pak přijdou, donesou mi vodu, naštípají dříví. Jsou to kamarádi. Nejsem tu s nimi ale dlouho. Vencu teda dlouho znám. Asi před půl rokem jsem mu dovolil, aby se sem nastěhoval. Protože tohle je moje teritorium. Já určuju, kdo tady může být a kdo nemůže. Jemu jsem to ale dovolil a on má od té doby klid a klidně spí. Teď není doma, šel do práce,“ vysvětluje Miki.

Když se ptám, co je to za práci, dozvídám se, že „nic dobrýho, ale nakonec dobrý“. Do „práce“ chodí hned ráno téměř všichni – a ke svým stanům a ohništím se vracejí okolo čtvrté odpoledne.

Kevin mi popisuje, co znamená, když „kluci chodí do města pracovat“. Buď

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Reportáž

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější