Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Za to, že si vykáme, prý může císař Dioklecián, katan křesťanů. A jak to mají v jiných jazycích?

Římský císař Dioklecián se do historie zapsal tím, že házel křesťany lvům. Může ale zřejmě svým způsobem i za to, že si vykáme. Foto: Adobe Stock
Římský císař Dioklecián se do historie zapsal tím, že házel křesťany lvům. Může ale zřejmě svým způsobem i za to, že si vykáme. Foto: Adobe Stock

„Rodilí Češi, moje švagrová odmítá tykat své tchyni. Je to neomalenost, nebo jsem něco nepochopil?“ ptá se na Facebooku zmatený Angličan uvízlý v úskalí nepsaných českých norem. Nizozemskou uklízečku zase urazíte tím, že jí začnete snobsky vykat. I v globalizovaném světě přetrvávají společenské konvence, přes něž často nejede vlak. Kde se v nás berou?

Za dnešní komunikační džungli prý vděčíme císaři Diokleciánovi. Ten se ve třetím století rozhodl podělit o vládu nad Římem s dalšími třemi panovníky, a tak vznikla tetrarchie, v níž čtyři císaři vystupovali jako jednotný majestát a poddaným nezbylo, než je oslovovat v plurálu. Že se tím později nechali inspirovat další vládci, aby o sobě mluvili v první osobě množného čísla (plural majestaticus), to už je jiný příběh, nicméně vykání výše postaveným osobám bylo na světě.

Důvodů, proč si lidé i dnes vykají, je celá řada: „Úcta, slušnost, zvyk, kultura, hierarchie, gramatika,“ vyjmenovává sociální pedagog Slavomír Laca. „Tykání představuje posunutí imaginární hranice a automaticky přenáší dialog na úroveň rovného s rovným. Jakmile si s někým začnete tykat, můžete si k němu dovolit víc,“ vysvětluje. Na západ od nás jsou ovšem vztahy nezřídka mnohem familiárnější. I proto celá řada cizinců, kteří se usadili v Česku, má s naší vykací mánií problém.

„Já jsem se stal expertem ve vyhýbání se formalitám. U lidí, jimž bych asi měl vykat, ale nechce se mi, říkám místo pozdravu ‚Zdravím!‘,“ podotýká Kanaďan Michael Allen, který si dlouho zvykal na to, že českým kamarádům tyká, ale budoucím tchánům měl vykat. „A když jsem si to vykání konečně osvojil a oni mě vzali do rodiny, musel jsem se to vůči nim zase odučit,“ klepe si na hlavu.

Pojďte pane, budeme si hrát

Rovnostářštější přístup přinesly do Česka

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější