Státem nařízená minimální mzda nemusí být špatný nástroj, ale nesmí se s ním zacházet tak jako u nás
Komentář ekonomky Kamily Fialové: Stejně jako každý podzim rozvířila také letos českou mediální i politickou debatu minimální mzda a určení její výše pro příští rok. Každoročně se v rámci tripartity dlouho a často dramaticky hledá shoda mezi zástupci zaměstnanců, zaměstnavatelů a státem, přičemž ji stejně nakonec direktivně určí poslední jmenovaný, byť to dělat nemusí. Jak u nás tento nástroj vlastně (ne)funguje? Potřebujeme ho vůbec?
Odboráři by rádi viděli její vyšší růst a argumentují tím, že česká minimální mzda je jedna z nejnižších v celé Evropské unii a dlouhodobě se pohybuje pod hranicí chudoby.
Na druhé straně, zástupci zaměstnavatelů byli letos ještě střídmější než obvykle a kvůli dopadům koronavirové krize se bránili jakémukoli růstu minimální mzdy. Jejich tradičními argumenty bývá nedostatečný růst produktivity zaměstnanců a negativní dopady zvýšení minimální mzdy na hospodaření firem.
O sazbě minimální mzdy nakonec, stejně jako ve většině předchozích let, rozhodla jednostranně vláda, která nemá ani zákonnou povinnost její výši pravidelně upravovat.
Každoroční přetahovanou by mohl změnit návrh úpravy zákoníku práce zahrnující systémovou změnu samotného způsobu stanovování minimální mzdy – leží ve Sněmovně.
Vedle změn výše minimální mzdy a její samotné zákonné úpravy se však nabízí ještě další opatření, které by v době ekonomického propadu mohlo pomoci jak zaměstnancům, tak firmám.
