Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Co je to za dům? Dítě se ptá, Michael Třeštík odpovídá

Čím více poučených a nadšených laiků, tím větší je pravděpodobnost, že kolem sebe budou vyžadovat kvalitní, krásné a chytře vymyšlené stavby. Repro obálky: Deník N
Čím více poučených a nadšených laiků, tím větší je pravděpodobnost, že kolem sebe budou vyžadovat kvalitní, krásné a chytře vymyšlené stavby. Repro obálky: Deník N

Proč vítězný oblouk nemůže mít sudý počet průchodů? Za jakými budovami se vyplatí přijet do Česka, protože nikde jinde na světě nic podobného nespatříte? Oceňovaný sběratel, popularizátor umění a mimo jiné i vystudovaný architekt Michael Třeštík napsal další knihu s klíčovým podtitulem „pro děti a rodiče“.

Po loňské, čtenářsky úspěšné knižní prohlídce českého moderního malířství a sochařství se letos Třeštík s dětským sparingpartnerem po boku vydává na procházku po čerstvém vzduchu. Zatímco Umění vnímat umění pro děti a rodiče nabídlo virtuálního průvodce po virtuální galerii s díly význačných autorů českého výtvarného umění, Umění vnímat architekturu pro děti a rodiče provází proměnami staveb od pravěku po dnešek v širším světovém kontextu, byť s důrazem na české prostředí.

Třeštík na svou první knihu navazuje ve stejném duchu. Formát dialogu dospělého mentora se zaujatým dítětem znovu slouží jako podaná ruka laikům, kteří mohou mít ostych před velkým tématem. Zároveň umožňuje sestoupit z úrovně akademických a formálních teorií k civilnější úrovni výkladu a doplnit ho o subjektivní postřehy a odlehčení.

Čtenáři jeho knih i fanoušci na Facebooku Třeštíka znají jako vtipného glosátora, který dokáže neotřele nasvítit i ty nejbanálnější zážitky, ale přitažlivé souvislosti nabízí i při povídání o umění nebo architektuře. Kupříkladu vysvětlení vlastností betonu, jeho historie i toho, jak zásadní pro moderní stavitelství se stala inovace v podobě kombinace betonu se železem, utkví díky názornosti v hlavě tak snadno, že by si z toho mohly vzít příklad leckteré učebnice.

Struktura knihy je nicméně relativně tradiční. Od pravěku po současnost, klíčové epochy či stavební styly jako základní orientační kameny. Ze všech se vybírá to podstatné, charakterizující, druhy antických sloupů, lomený oblouk, sgrafita, pompéznost či rovné linie, ale vždy v kontextu, který obohacuje, nasvěcuje důležitý detail, otevírá oči dalším významům. Podobně jsou vybírány většinou ty nejslavnější budovy, stranou zůstávají běžná obydlí, mosty nebo drobnější stavby.

Taková Cheopsova pyramida není v Třeštíkových očích jen oním legendárním velkým jehlanem určeným pro sarkofág faraona, ale možná ještě více příkladem monstrózního logistického úkolu, nad nímž i po tolika tisíciletích zůstává rozum stát. Po dobu dvaceti let desítky tisíc lidí při stavbě denně použily osm set tun materiálu, což odpovídá stovce nákladních aut; jen bez těch aut. A ti lidé někde museli spát, jíst a nebloudit bezcílně po staveništi. Je možné nebýt tím fascinován?

Nejvýznamnější stavby italské renesance jsou přiblíženy skrze dálkový souboj nejslavnějších architektů o to, kdo ji bude mít největší. Ješitnost Michelangela ani Brunelleschiho sice na titul autora největší kupole světa nedosáhla, přesto jak florentská, tak vatikánská katedrála vděčí jejich genialitě a originalitě za to, že dodnes obě střechy vyrážejí dech. Příběh umělecké ctižádosti s nimi už čtenář bude mít spojený napořád.

Úžas a obdiv

Přesvědčivé jsou i autorovy emoce, kdy se netají úžasem, údivem i obdivem nad vynalézavostí tvůrců. Například u moderního vysílače na Ještědu s ohromením vysvětluje, proč bylo nutné do věže zabudovat skoro tunové závaží, které vyrovnává pohyb věže vibrující vlivem větrných vírů. Stavba tak není výjimečná jen svým ojedinělým vizuálním řešením, ale také technickým mistrovstvím. Díky mnoha podobně oživujícím poznámkám si lze architektonické souvislosti různých dob mnohem lépe a konkrétněji zhmotnit a uchovat v paměti i ve chvíli, kdy čtenářovy vlastní stavitelské zkušenosti ještě nesahají dál než za hrady z písku.

Představivosti navíc pomáhá dvě stě padesát zdařilých ilustrací Věrky Vybíralové. Výtvarnice známá svými performancemi rychlokresby téměř na každé straně propojuje historii architektury do jednotné grafické linie. Kresby doplněné barevnými akvarelovými skvrnami jsou efektní i názorné zároveň, doplňují přesně ten úhel pohledu, který je pro vyprávění důležitý, a především umožňují pochopit význam detailů i celých staveb.

Zásadním přínosem knihy je také nasvícení domácí linie významných architektů. Od Matyáše z Arrasu a Petra Parléře přes rodinu Dientzenhoferů, Santiniho, Josefa Zítka s Josefem Schultzem po výjimečný český kubismus či funkcionalismus Josipa Plečnika, Ludwiga Mies van der Rohe či Karla Hubáčka se zřetelně ukazuje, že se ve světovém srovnání máme čím pochlubit, byť závěrečné stránky knihy zaplňují především příklady ze zahraničí a českou současnost zastupuje jen Gehryho a Milunićův Tančící dům.

Vnímání architektury nejspíš bude na dětskou duši klást nároky o něco větší než pozorování obrazů v první knize o výtvarném umění. Třeštík dlouhodobě prosazuje názor, že výtvarnému umění není třeba rozumět, podobně jako „nerozumíme“ přírodě a necháváme na sebe působit stromy, skály, oblaka či moře, aniž je potřebujeme hodnotit a interpretovat. Divák nemusí vědět mnoho o technikách malby, kvalitách materiálu, většinou ani netuší nic o motivacích autora či o jeho životní situaci, ve které tvořil, přesto však může umění vnímat, nechat se jím ovlivňovat a obohacovat tak svou vizuální a emoční zkušenost.

S architekturou to vypadá přece jen o něco komplikovaněji. Jednak ji lze hůř oddělit od účelu, kterému má sloužit, a také těžko nevidět stavební principy, kterým se podřizuje od chvíle, kdy lidé začali cokoliv budovat. Proto se bez jejich vysvětlení neobejde ani kniha pro děti. Takže zatímco při povídání nad obrazy si lze snadno vypomoci životními situacemi, které jsou dítěti blízké, u architektury to při popisu rozdílu mezi valenou a křížovou klenbou nejde tak lehce. Chce to trochu prostorové představivosti, tušení gravitace i odhad vlastností a významu stavebních prvků.

Žlábky, nebo kanelury?

Když se víc složitějších pojmů potká v textu blízko vedle sebe, uvolněné povídání logicky trochu vysychá k akademičnosti. Svislé žlábky na antických sloupech klidně mohou pro začátek zůstat prostě žlábky a termín „kanelury“ lze odstrčit na stranu do doplňkového aparátu pro dospělé, kteří si ho nejspíš také nezapamatují. Podobně třeba popis vnitřního prostoru katedrály počítá se znalostí řady výrazů označujících jednotlivé části kostela, takže leckterý dětský čtenář asi uvítá objasnění od někoho zkušenějšího.

Takových míst však v knize není mnoho, navíc autor je sám zlehčuje, jak se dá, i když je to někdy těžký úkol. Občas si pomůže metaforou, která však pro desetileté dítě může být sama o sobě úkolem navíc. Například když jednotlivé stavební prvky funkcionalismu sestavuje dohromady jako nástroje hudební kapely, dětský mozek musí paralelně vytvářet dvě dost odlišné představy. Podobně není jednoduché domyslet význam dekoračních prvků na fasádách italské renesance a zároveň si při tom vybavit srovnání s kosmetickým kufříkem, který řada dětí asi nebude mít dostatečně prozkoumaný. Ale při opakovaném čtení, které lze předpokládat, protože všechny informace určitě nejde vstřebat napoprvé, půjde pochopit všechno mnohem snadněji.

Umění vnímat architekturu pro děti a rodiče je v každém případě skvělým způsobem, jak pozorněji a citlivěji vnímat prostor kolem nás, uvědomovat si jeho zákonitosti i vazby a umět ocenit kreativitu a důmyslnost ve službách krásy a užitku. Navíc Třeštík se svou knihou není sám. Kdo bude chtít prohloubit svůj vhled, má kam pokračovat a může hned navázat sérií Šumná města Radovana Lipuse a Davida Vávry nebo průvodcovskými videoslužbami Adama Gebriana, popřípadě dokumenty, jako je film Pavla Kouteckého Drahý mistře o Josipu Plečnikovi. Přístupy autorů ke stejnému tématu se pochopitelně liší, ale všem jde s velkým zaujetím o totéž – ukázat v novém světle zázračné možnosti architektury a přitáhnout k nim pozornost dalších a dalších nadšených očí.

Neostýchejte se. Čím více poučených a nadšených laiků, tím větší je pravděpodobnost, že kolem sebe budou vyžadovat kvalitní, krásné a chytře vymyšlené stavby. V tomto ohledu máme za světem určitě ještě co dohánět.

Nakladatelství Motto spadá do skupiny Albatros Media, jejíž majitelé patří mezi sponzory Deníku N.

Michael Třeštík: Umění vnímat architekturu pro děti i rodiče
Iustrace Věrka Vybíralová
Motto, 2020. 344 s.

Literatura

Recenze

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější