Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Český hospodský v Berlíně: Druhá vlna je horší. V takový kládě venku nikdo s pivem stát nebude

Luděk Pachl na svém nejoblíbenějším místě za pípou. Do Berlína přišel v roce 1996. Náhodou. A už tu zůstal. Foto: Pavel Polák, Deník N
Luděk Pachl na svém nejoblíbenějším místě za pípou. Do Berlína přišel v roce 1996. Náhodou. A už tu zůstal. Foto: Pavel Polák, Deník N

V hlavě ji nosil přes dvacet let, deset let pro ni hledal vhodné místo a před třemi lety ji konečně otevřel. Luděk Pachl je bývalý pankáč s divokou minulostí, tulák, ale také velmi osobitý umělec. A dnes i hospodský, který se považuje za českého pivního misionáře v Berlíně, kde žije od poloviny 90. let. Jeho berlínská knajpa je teď kvůli pandemii zavřená a v ohrožení, stejně jako jeho „poslání“. Může v ní jedině uklízet a opravovat, co je potřeba. Navštívil ho v ní náš berlínský zpravodaj Pavel Polák.

Židle jsou obrácené vzhůru nohama a položené na stůl jako ve všech ostatních hospodách v Německu. Od 2. listopadu si spolková republika kvůli rychle se šířící koronavirové nákaze naordinovala další lockdown. V této berlínské hospodě ukazují nohy uklizených židlí ke stropu, který není v německých hospodách obvyklý. Je přes něj totiž rozvinuta velká česká vlajka.

„Mít vlastní hospodu jsem chtěl hned, jak jsem přišel do Berlína,“ říká uprostřed prázdného lokálu devětačtyřicetiletý litvínovský rodák Luděk Pachl. „Protože jsem viděl, jak diletantsky to tady s pivem dělají. Teplý flaškový a taky přelejvají pivo z jedný sklenice do druhý,“ vyjmenovává Pachl s neskrývaným opovržením ty nejhorší prohřešky a usmívá se, když o sobě říká, že je „pivním misionářem z Česka“.

Divoká devadesátá

Do Berlína přijel v roce 1996. Vlastně chtěl původně do Neapole, ale na italských hranicích si ho vytáhli z nočního autobusu a poslali zpátky. Tam se dozvěděl, že má na deset let zakázaný vstup do země. To si Pachl vysvětluje tím, že když se předtím toulal po Itálii jako pankáč, skončil v Římě kvůli jízdě načerno na policejní služebně. „Asi mě tam kvůli tomu už nechtěli.“

Když se od italské hranice vrátil domů do Litvínova, známý mu prý nabídl, ať s ním odjede do Berlína: „On že bude hrát v metru na tahací harmoniku a já budu s čepicí vybírat peníze. Kejvnul jsem na to, stejně jsem neměl co dělat.“ Přijel tak do berlínské čtvrti Prenzlauer Berg, do ulice Schliemannstraße, kde zůstal dodnes.

„Byly tu opuštěné domy. Nájem

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Německo

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější