Deník N

Hudební mág z Kuby: Chci sdílet pravdu o jedenácti milionech otroků

"Pokud nemůžu kritizovat, nemám zájem." David D Omni, jeden z nejznělejších hlasů kubánského nezávislého umění. Foto: Magdalena Slezáková, Deník N
„Pokud nemůžu kritizovat, nemám zájem.“ David D Omni, jeden z nejznělejších hlasů kubánského nezávislého umění. Foto: Magdalena Slezáková, Deník N

Na Kubě platí nový zákon: umělec si bez souhlasu vlády ani neškrtne! Hudební mág David D Omni se zlobí, ale krčí rameny. To poslední, co chce, je zalíbit se režimu. Chce kritizovat. Sdílet pravdu o „jedenácti milionech otroků“. A o tom, co se od nich může naučit svět.

Vypínač cvakne a z temné sluje plné nezřetelných obrysů se vyloupne sklepní prostor jihlavského Horáckého divadla. Ledabylý pořádek rozestavěných stolů, v rohu maličký bar, vepředu podobně skromné pódium a kolem dokola, po matným světlem zalitých stěnách, velké černé kresby: tady kytara, tamhle bicí, kousek vlevo houslový klíč.

Vousáč v květované mikině a s dredy, co mu sahají hluboko pod pás, se rozhlédne a spokojeně se pousměje. Je drobný, zato jeho charisma si nekompromisně razí cestu do všech stran; netrvá dlouho a vyplní celou tu velkou místnost beze zbytku. Mikrofon nepotřebuje, vystačí si samo.

Navíc, na Kubě se mikrofonů stejně nedostává. Hlavně těch pomyslných.

Kritika zlepšuje společnost

Drobný muž si říká David D Omni a k jednomu ze sklepních stolů se mnou usedá jako host Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, řečník Inspiračního fóra, a zejména, a to je vůbec nejdůležitější, jako jeden z nejznělejších hlasů kubánského nezávislého umění.

Přičemž slovo „nezávislé“ tu má hned dvojnásobný význam. Kubánské „indie“ totiž nevzniká jen zdola. Spoluutváří ho vládní režim, který si ostřížím zrakem hlídá svůj seznam oficiálních umělců. Pustí na něj jen vyvolené, kteří projdou přísnou selekcí ministerstva kultury. Ale je vůbec o co stát?

Davidovi D Omni letos bude pětatřicet. Už léta pouští do světa jednu desku za druhou, někdy i dvě za rok. La Rueda (2009), Tikan Tokao (2010), El Arbor (2011), Free Hop (2012), 360° (2013), Iguales (2014), Recopilando Historias (2015), Suaesito (2016), Fantasma Cívico (2017) – a to je jen výběr. Hip-hop, elektronika, world music, poezie – anebo taky všechno naráz. Hudební magie. „Když nedělám muziku, cítím se špatně. Hudbou jsem posedlý. Ale myslím, že to není tak špatná závislost,“ vysvětluje mi se smíchem.

Ale kdepak, k oficiálním kubánským umělcům David rozhodně patřit nechce. „To bych nemohl kritizovat vládu,“ říká. „A kritika je pro mě v umění to stěžejní. Zlepšuje společnost. Pokud nemůžu kritizovat, nemám zájem.“

A tak David D Omni místo kulturních sálů brouzdá kubánskými ulicemi – přesně jako ve svém nedávném singlu Pásalo, kde režimu vyčítá spoluvinu na ekonomické blokádě a bídě Kubánců. „Viděl jsem, co jsem viděl, nikdo mi to nevyprávěl. V zemi, kde jsem vyrostl, chci sdílet pravdu. Přes padesát let, jedenáct milionů otroků,“ rapuje do sekavého beatu s hutnou latino produkcí.

Videoklip je na první pohled prostý: jediný dlouhý, skoro pětiminutový záběr, kde David kráčí chudinskou čtvrtí na okraji Havany obklopený houfem dětí. Společný krok, společný pohled do kamery. Jeden za všechny, všichni za jednoho.

„Původně jsem si to takhle nepředstavoval,“ popisuje David. „Ale každý víkend v té čtvrti dělám různé programy pro děti a ony se k nám při natáčení spontánně přidaly. Samy se chopily iniciativy, chtěly tam hrát roli.“

Výsledkem je možná nezamýšlená, ale mimořádně působivá metafora budoucnosti Kuby.

Všeobjímající prostor pro hlas

David nebyl o moc starší, když

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Latinská Amerika

V tomto okamžiku nejčtenější