Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Střední Evropa zažila ve 20. století tři tragédie, nyní si zahrává s další

V roce 1918 Češi nadšeně bourali nenáviděné Rakousko-Uhersko, aniž by si mohli představit, o co vlastně přicházejí. Foto: archiv Miloše Vaněčka
V roce 1918 Češi nadšeně bourali nenáviděné Rakousko-Uhersko, aniž by si mohli představit, o co vlastně přicházejí. Foto: archiv Miloše Vaněčka

Esej Jiřího Pehe: Zablokování rozpočtu i Fondu obnovy Evropské unie ze strany Polska a Maďarska kvůli tomu, že Evropská komise chce vázat vyplácení peněz členským státům na dodržování principů právního státu, není jen zanedbatelná politická epizoda, která odezní. Je to další z mnoha projevů slábnoucí demokracie a politické racionality v regionu, který v posledních sto letech opakovaně doplácel na svoji politickou slabost a geopolitickou dezorientaci.

V době pozdního Rakouska-Uherska byla přitom tato část Evropy zdrojem pozoruhodných kulturních počinů, které se vesměs daly označit jako „středoevropské“. Dnes by se řeklo, že byla dokonce zdrojem nemalé „měkké síly“.

Vlastní nepřehlédnutelnou identitu, kterou vyzařovaly do celého světa, měly zejména středoevropská hudba, výtvarné umění a literatura. Ta na nás dodnes dýchá z děl spisovatelů, jako byli Franz Kafka, Joseph Roth, Hermann Broch nebo Robert Musil. Stejně jako díla autorů, kteří z regionu pocházeli, ale napsali svoje stěžejní díla až po rozpadu rakousko-uherského mocnářství. Mezi ně patří například Stefan Zweig, Gregor von Rezzori, Bruno Schulz nebo Sándor Márai.

Tato silná kulturní identita, která vznikla míšením německých, židovských a různě osobitých vlivů národů monarchie, přežila dokonce nejen pád Rakouska-Uherska a období mezi oběma světovými válkami. Bylo ji možné najít v kulturní produkci i během komunistické éry, obzvláště v dílech spisovatelů a divadelníků, kteří zaujali ke komunistické moci kritický postoj. Jmenujme alespoň Václava Havla, Milana Kunderu, Czesława Miłosze, Györgyho Konráda, Sławomira Mrożka nebo Danila Kiše. Anebo filmařů, jako byli Miloš Forman a Jiří Menzel, zůstaneme-li jen u těch českých.

Odpověď na otázku, co činilo tuto kulturní produkci tak zřetelně identifikovatelnou se středoevropským regionem, nabízí ovšem i znepokojivé vysvětlení

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Esej

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější