Střední Evropa zažila ve 20. století tři tragédie, nyní si zahrává s další

V době pozdního Rakouska-Uherska byla přitom tato část Evropy zdrojem pozoruhodných kulturních počinů, které se vesměs daly označit jako „středoevropské“. Dnes by se řeklo, že byla dokonce zdrojem nemalé „měkké síly“.

Vlastní nepřehlédnutelnou identitu, kterou vyzařovaly do celého světa, měly zejména středoevropská hudba, výtvarné umění a literatura. Ta na nás dodnes dýchá z děl spisovatelů, jako byli Franz Kafka, Joseph Roth, Hermann Broch nebo Robert Musil. Stejně jako díla autorů, kteří z regionu pocházeli, ale napsali svoje stěžejní díla až po rozpadu rakousko-uherského mocnářství. Mezi ně patří například Stefan Zweig, Gregor von Rezzori, Bruno Schulz nebo Sándor Márai.

Tato silná kulturní identita, která vznikla míšením německých, židovských a různě osobitých vlivů národů monarchie, přežila dokonce nejen pád Rakouska-Uherska a období mezi oběma světovými válkami. Bylo ji možné najít v kulturní produkci i během komunistické éry, obzvláště v dílech spisovatelů a divadelníků, kteří zaujali ke komunistické moci kritický postoj. Jmenujme alespoň Václava Havla, Milana Kunderu, Czesława Miłosze, Györgyho Konráda, Sławomira Mrożka nebo Danila Kiše. Anebo filmařů, jako byli Miloš Forman a Jiří Menzel, zůstaneme-li jen u těch českých.

Odpověď na otázku, co činilo tuto kulturní produkci tak zřetelně identifikovatelnou se středoevropským regionem, nabízí ovšem i znepokojivé vysvětlení toho, proč středoevropská politika, na rozdíl od středoevropské kultury, končila opakovanými karamboly.

Už díla velkých autorů pozdního Rakouska-Uherska totiž překypují obrazy společnosti, kterou sužuje absurdní směs autoritářství a všudypřítomný byrokratismus, jakož i slabost demokraticky zvolených politiků. Opakuje se motiv jedince ztraceného na periferii obřího, zvláštně nefunkčního mocnářství nebo jedince chyceného v síti neosobních, nepochopitelných sil.

Tragédie první: rozpad Rakouska-Uherska

Je jistým historickým paradoxem, že navzdory svým bizarním politickým rysům, institucionální archaičnosti (ve srovnání se západní Evropou) a nereálným geopolitickým ambicím (které přispěly k vypuknutí první světové války) byl právě rozpad mocnářství, této musilovské Kakánie, první politickou tragédií našeho regionu. Nacionalistické ambice jednotlivých národů monarchie jsou sice ve zpětném pohledu pochopitelné jako vyjádření nespokojenosti s centralistickou vládou, v níž hráli prim etničtí Němci, ale jejich vítězství vytvořilo ve středu Evropy geopolitické vakuum.

Slabé nástupnické státy Rakouska-Uherska si přímo říkaly o to, aby toto geopolitické vakuum zaplnilo buď Německo, nebo Sovětský svaz. Důvodem slabosti nově vzniklých států přitom nebyla jen jejich menší velikost a síla ve srovnání s monarchií, která politicky spojovala celý střed Evropy. Ale také jejich slabé politické instituce a nepříliš demokratická politická kultura, která akcentovala spíše horší stránky politického systému monarchie.

Přečtěte si také

Sledujeme likvidaci šance, že by Česko mohlo mít budoucnost

Tíhnutí k nějaké formě autoritářství, opřeného o nacionalismus, bylo silné v podstatě ve všech nástupnických státech. Rakousko, Maďarsko i Polsko postupně přešly k autoritářské formě vlády. Československo až do roku 1938 vydrželo jako demokracie, ale i ta vykazovala celou řadu problematických rysů – od přehnaného prázdného partajničení, přes obcházení parlamentních mechanismů Velkou pětkou, až po malou schopnost učinit zemi přijatelným domovem i pro velké národní menšiny.

Všechny země posthabsburské střední Evropy vykazovaly také nevelkou schopnost produktivně spolupracovat, včetně neochoty vytvářet obranné bloky. Diplomacie byla skoro ve všech těchto zemích založena na přehnaných představách o vlastním významu. Panovaly v nich různé formy představ o národní výjimečnosti, posilované pocity historických křivd. Pro německý nacistický režim tak nebylo vojensky ani politicky těžké tuto směsici slabých států ovládnout.

Tragédie druhá: německá okupace

Německo razilo navíc už od první poloviny 19. století svoji vlastní verzi střední Evropy, která potřebuje německý pořádek. „Mitteleuropa“, tak jak koncept rozpracoval zejména německý liberální politik Friedrich Naumann, měla být prodloužením Německa, v němž jistou roli hrál i vliv německého kulturního dědictví v regionu.

Adolf Hitler se ve svém dobývání střední Evropy ovšem kulturními nuancemi a přínosem jednotlivých středoevropských národů ke konceptu „Mitteleuropy“ příliš nezatěžoval. Region byl pro něj především „Lebensraum“ – životní prostor pro údajně vyšší německou rasu. Zásadní otázkou tak nebylo, jak vytvořit „Mitteleuropu“, o níž snil Naumann, ale jak se postupně zbavit rasově údajně méněcenných národů na východ od Německa.

Hitlerovo dobývání střední Evropy se ovšem bohužel mohlo opřít o rozsáhlé páté kolony v regionu. A to nikoliv jen o etnické Němce, ale i četné protagonisty již zmíněných patologických rysů středoevropské politické kultury. Ve všech středoevropských zemích se v 30. letech vynořily silné fašizující strany a hnutí, které s Hitlerem chtěly tak či onak spolupracovat a zničit to, co doma snad ještě zbývalo z demokratické kultury.

Přečtěte si také

Kunderův život je dobrým příkladem odmítané české sebereflexe

I české země zažily zejména v období mezi mnichovským diktátem a okupací na jaře 1939 vzestup vlastního fašismu. Politické poměry druhé republiky přitom nebyly něčím, co českým zemím vnucovala německá pátá kolona: byly organickým pokračováním určitých tendencí již přítomných v politické kultuře první republiky.

V důsledku německé okupace a holokaustu byla střední Evropa v podobě, v jaké existovala v pozdním Rakousku-Uhersku a pak ještě částečně až do nástupu nacismu, definitivně zničena. Amalgám německých, židovských a specifických národních vlivů byl rozmetán nejen vyhlazením milionů středoevropských Židů, ale následně i odsunem Němců z Československa a Polska.

Tragédie třetí: sovětský komunismus

Porážka Německa Sovětským svazem ve střední a východní Evropě už jen dokonala dílo zkázy. Moskva se snažila vytvořit ve svých satelitech jakýsi pocit sounáležitosti, ale kulturně to nebylo fakticky možné. Naopak v neoficiální sféře, tedy zejména v disidentských kruzích, jakási sounáležitost přece jen existovala. Byla nejen politická, ale i kulturní, přičemž do jisté míry navazovala na kulturní tradice střední Evropy ještě z dob pozdního Rakouska-Uherska.

Komunistické režimy do jisté míry profitovaly z faktu, že ve většině sovětských satelitů (až do vzniku Solidarity v Polsku) byla – i coby dědictví obecně pokleslé demokratické kultury v regionu – slabá občanská společnost. A také z toho, že se sovětský byzantinský byrokratismus dobře snoubil s jistými aspekty politické kultury, kterou středoevropské státy zdědily z pozdního Rakouska-Uherska. Naopak disidentská kultura navazovala na to lepší, co střední Evropa z dob pozdního Rakouska-Uherska dala světu.

Zároveň ale někteří její čelní protagonisté, zdá se, podléhali jistým iluzím. Když Milan Kundera publikoval v roce 1983 svůj slavný esej Unesený Západ neboli Tragédie střední Evropy, psal v něm o střední Evropě, která měla nejen svoji nepřehlédnutelnou kulturní identitu, ale byla dědicem duchovního vývoje Západu. Ovládnutí tohoto regionu Sovětským svazem bylo podle Kundery „únosem“ zemí, které byly dle něj svojí identitou západní už proto, že prošly renesancí a osvícenstvím, zatímco Rusko (a jím stvořený Sovětský svaz) nikdy takovým vývojem neprošlo.

Přečtěte si také

Koronakrize jako by opět potvrzovala, že si Češi neumějí rozumně vládnout

Možná to ale Kundera ve snaze upozornit západní intelektuály a politiky na tragédii střední Evropy s vyzdvihováním „západnosti“ našeho regionu trochu přehnal. Je totiž možné oponovat, že normy západního racionalismu a politické vzorce chování známé ze západních demokracií se ve střední Evropě nikdy plně neuchytily.

V regionu se v posledních zhruba 120 letech mísí prvky západní politické kultury s těmi byzantinskými a politika těchto zemí zůstává ve vleku etnického nacionalismu, jakož i v zajetí přehnaných představ o vlastní výjimečnosti i údajně specifických národních zájmech.

Začínající tragédie čtvrtá?

V roce 1989 se zdálo, že svobodná střední Evropa má velký potenciál. Mnozí očekávali, že garantovaná příslušnost k západním strukturám, jako je NATO a Evropská unie, konečně poskytne těmto zemím příležitost takříkajíc „ukázat, co v nich je“.

Tyto optimistické předpovědi bohužel zjevně podcenily nejen komunistickou devastaci a indoktrinaci středoevropských společností (takže v nich i třicet let po pádu bývalého režimu přežívají manýry, rituály i jazyk pozdní komunistické éry), ale i vlivy dávnější. Kupříkladu dědictví politické kultury pozdního Rakouska-Uherska, které je dodnes přítomné v jistém typu nacionalismu i nedůvěře k otevřené parlamentní politice, což problematizuje racionální vládnutí založené na kompromisech.

Dědictví partikulárních zájmů, politiky pojaté spíše jako „jsme proti něčemu“ než hledání společných řešení je obzvláště silné. „Nová“ střední Evropa, reprezentovaná politicky zejména Visegrádskou skupinou, si v Evropě vydobyla vlastní pověst. Jenže bohužel nikterak pozitivní.

Přečtěte si také

Zakaria v nové knize popisuje svět, na který Česko není připravené

Je západními politiky stále více vnímána jako region, který je nekooperativní, propadlý nacionalistickému blouznění i xenofobii a neschopný domluvy. A bohužel také jako region, který zatím nezvládl přechod od autoritářství k liberální demokracii.

Vynořila se celá řada teoretických pokusů vysvětlit, proč tomu tak je. V hojně citované knize Ivana Krasteva a Stephena Holmese: „Světlo, které pohaslo: Vyúčtování“ jsou problémy našeho regionu s liberální demokracií připisovány především přílišnému tlaku Západu na to, aby se mu střední Evropa přizpůsobila. To prý vyvolalo v regionu vlnu odporu, která se projevila celou řadou problémů, včetně otevřených útoků na právní stát a liberální demokracii v Polsku a Maďarsku.

Krastev a Holmes mají za to, že střední Evropa byla necitlivě podrobena nejen neoliberálnímu experimentu s jistým typem tržního hospodářství, ale v zájmu jejího přičlenění k západním strukturám též přílišnému tlaku na politickou a institucionální modernizaci po západním vzoru.

Chimérická třetí cesta

Názory, že postkomunistické střední Evropě bylo jaksi ublíženo tím, že po ní západní spojenci chtěli, aby výměnou za ekonomicky a bezpečnostně výhodné členství v západních organizacích respektovala určité politické a demokratické normy i atlantickou geopolitickou orientaci, nejsou nijak vzácné ani v samotných středoevropských zemích.

Část jejich intelektuálních a politických elit má i dnes za to, že jsme měli jít jakousi vlastní cestou. Chyba se prý stala už během antikomunistických revolucí, kdy místo snah o nějaké nové uspořádání Evropy se střední Evropa nekriticky nechala „unést na Západ“.

V těchto úvahách o nemístném podvolení se Západu ovšem chybí kritická sebereflexe. Kupříkladu: co konkrétně by mohla střední Evropa, zdecimovaná politicky i společensky turbulencemi 20. století, nabídnout jako alternativu?

Přečtěte si také

Ve střední Evropě se rodí nová geopolitická realita. Česko zatím spíš jen pasivně přihlíží, ačkoli jde i o kanál Dunaj–Odra–Labe

Opravdu někdo vážně věří, že by tlak nových demokracií ve střední Evropě po roce 1989 – kupříkladu na vytvoření nějaké nové panevropské bezpečnostní struktury, která by nahradila NATO a zapojila Rusko – měl nakonec pozitivní efekt? To bychom museli též uvěřit tomu, že současný skluz Ruska k autoritářství je, jak tvrdí samotná ruská propaganda, výsledkem stejné západní arogance a necitlivosti, jakými byla prý negativně postižena i střední Evropa.

Jaké jiné alternativy měla střední Evropa v roce 1989 než přijmout otevřenou náruč Západu, včetně již vyzkoušeného systému liberální demokracie a tržního hospodářství – to vše doprovázeno velkorysou bezpečnostní a ekonomickou pomocí západních zemí?

Západ si jistě nese nemalou historickou zátěž, včetně kolonialismu a řady zbytečných válek. Navíc jeho tržní model hospodářství nabral právě v době pádu komunismu riskantní neoliberální obrat, který ve spojení s rozjíždějící se globalizací napáchal mnoho škod. Jenže existovala pro střední Evropu alternativa v podobě nějaké vlastní třetí cesty? Vezmeme-li v úvahu její vývoj ve 20. století, zakončený tragickou komunistickou zkušeností, není prostě jasné, odkud by se měly vzít středoevropské elity, které by takový náročný experiment úspěšně zvládly. O postkomunistické mentalitě nemalých částí společnosti nemluvě.

Jak jedině může střední Evropa uspět

Je bohužel možné, že ve střední Evropě dojde k další – během sto let už čtvrté – tragédii, nepochopí-li její politici a společnosti, že zdůrazňování údajných specifických národních zájmů a výjimečných rysů (kupříkladu Polsko a Maďarsko jako ochránci „křesťanských základů Evropy), jakož i hrátky s nacionalistickým konzervativismem hájícím „tradiční“ hodnoty proti západoevropské modernitě jsou jen cestou k dalšímu úpadku a geopolitickým rizikům.

Vzývání jakýchsi zlatých časů v minulosti těchto zemí je především bohužel jen nepřímé vzývání starých běsů, které region už třikrát poničily. Vytváření falešných představ, že nám Západ cosi necitlivě nutí, anebo že naše národní zkušenosti nejsou slučitelné se západním pojetím právního státu a liberální demokracie, jen posiluje to, co nakonec přispělo ke všem výše popsaným tragédiím střední Evropy. Totiž nezápadní tendence, které, ač jsou ve skutečnosti selháním regionu na cestě k modernitě, se tváří jako cosi originálního, jako „náš“ příspěvek Evropě a světu.

To, co v poslední době předvádí Visegrádská skupina, je mnohem více projevem těchto falešných představ o sobě samých – přesvědčení, že máme pravdu, i když se chováme nekooperativně a nesolidárně vůči zbytku Evropské unie. Ano, střední Evropa byl vždy geograficky mezi Západem a Východem, ale pokaždé doplatila na to, když i její politické elity chtěly být „mezi“ i geopoliticky a hodnotově. Nikdy neměla na takovou politiku nakonec dost sil a skončila násilně v područí jiných.

Autor je politolog, publicista a ředitel New York University Prague.