„Stejně by brzo umřeli.“ Demografky výpočtem ztracených let vyvracejí heslo „zlehčovačů“ pandemie
V průměru ztratí Evropané, kteří zemřou v souvislosti s covidem-19, deset let života. Většina z nich ale nepatří mezi „průměrně zdravou populaci“, dá se namítnout. Demografky z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Dagmar Dzúrová a Klára Hulíková výpočet očistily a zemřelé přesunuly do nejrizikovější kategorie. Pořád ale jde o roky života… O kolik let přichází čtyřicátník, který zemře na covid-19? A kolik ztratí osmdesátiletý člověk?
„Stejně by brzo umřeli.“ Na sociálních sítích často zahlédneme tento až přezíravý postoj k úmrtím během pandemie. Podle statistik nejvíce umírají ti nejstarší a pak lidé s přidruženými nemocemi či velmi obézní, ale i ti mohli žít ještě léta. Vy jako demografky vyčíslujete takzvané ztracené roky, což je průměrný počet let, o který úmrtím přišli. Jaké ty hodnoty jsou?
Klára Hulíková: Nejdříve chci říct, že náš motiv, proč jsme se do těchto výpočtů pustily, bylo právě takové prezentování umírání na covid-19. Tohle obrovské zjednodušování nám hrozně vadí.
Ano, ti lidé by stejně umřeli, jako umřeme všichni, ale nevíme kdy. A ani u nejstarších seniorů nemůžeme vědět, kolik času by před sebou měli, nebýt covidu-19, a už vůbec ne, jak cenný čas to pro ně mohl být.
Dagmar Dzúrová: Jsem moc ráda, že vás zajímá právě toto téma, protože v debatách, kde jsme s Klárou tuhle část prezentovaly, to spíš vyšumělo. Přitom jde o zásadní sdělení.
K. H.: Jako demografka se úmrtnosti profesně věnuji, je to jedno z mých hlavních témat. Lidi občas kroutí hlavou, jak mohu dělat něco tak morbidního. Mně to morbidní vůbec nepřipadá a nedovedu si představit, jak otupělá bych musela být, abych řekla, že „ti lidé by stejně umřeli“, jak pronesli dokonce někteří z členů vlády.
Tomu rozumím. Každý člověk lpí na životě a víme, jak jsou třeba onkologičtí pacienti v těžkých finálních stadiích schopní bojovat o jakýkoliv čas navíc.
K. H.: Myslím, že je důležité přemýšlet i o vnímání věku, o jeho relativitě. Když jsme děti, trvá všechno dlouho, každý rok je obrovská část našeho života. Když jsou dítěti tři a čeká na čtvrté narozeniny, je ten rok čtvrtina jeho života.
Stejně se na to můžeme dívat z opačného gardu, když se blížíme ke konci. Pak je pro nás cenný každý rok, který může představovat třeba čtvrtinu života, který nám zbývá. Tohle už není demografie, ale nemůžeme o žádném půlroce života říct, že je bezcenný. A navíc skutečně neplatí, že na covid-19 či s covidem-19 umírají jen staří lidé.
Pojďme tedy k číslům.
D. D.: Ztracené roky života jsou