Brutalismus? Nejdřív ho zbouráme, pak ho budeme oplakávat

Toho večera koncem loňského roku zaznamenal pražský prostor pro architekturu a městské plánování CAMP nejvyšší návštěvnost vůbec. Křtila se kniha Praha brutálně krásná podpořená kampaní na HitHitu. Dojatý byl zejména kmotr knihy, architekt Václav Aulický, jehož pozoruhodné technicistní stavby jsou buď ohrožené demolicí (Transgas), nebo jim dřívější generace přisuzovaly nálepky „nejošklivější stavba v Praze“ (Žižkovský televizní vysílač).

Jenže publikum, která dnes zaplnilo CAMP, je z úplně jiného těsta. Žižkovskou „kosmickou“ věž zbožňují, k Transgasu by se nejraději připoutali řetězem před příjezdem buldozerů a na rozdíl od laických předsudků vnímají, že se za socialismu budovaly i krásné a odvážné stavby.

Měla normalizační architektura nějaký oficiální styl, soubor znaků? Podle některých jím byl takzvaný architektonický brutalismus. Brutalismus ale nijak socialistický nebyl. Termín „nový brutalismus“ vznikl ve Švédsku v roce 1949 pro označení strohé, cihlové budovy se sedlovou střechou v Uppsale. Pojem se zalíbil britským teoretikům architektury a začali jej používat pro nově vznikající budovy ve Velké Británii, v nichž dominoval beton a nedostatek vůle k líbivé kráse. Celosvětově jej pak proslavil historik architektury Reyner Banham v roce 1955.

Kořeny pojmu pak musíme hledat u slavného architekta Le Corbusiera, který své elegantní panelové domy z počátku 50. let označoval jako béton brut, surový beton.

Za brutalistické začaly být považovány stavby, kde dominoval pohledový, litý beton, často ještě se stopami odstraněného dřevěného obložení, stavby s velkými fasádami bez oken, působící dojmem pevnosti či skály. Důležitým prvkem byly obnažené technologické struktury a sítě a celkově jakási řekněme surová estetika.

Nepřipravenému pozorovateli by připadaly takové stavby nehotové, nehezké. Progresivní architekti však v takovém přístupu viděli na jedné straně pokračování v modernistickém zjednodušování tvarů, ale na druhou stranu rezignaci na snahu modernistických architektů vytvářet líbivé stavby pro dobře situovanou měšťanskou třídu.

Brutalistické budovy vznikaly nejčastěji jako státní zakázky – školy, úřady, dokonce vládní a diplomatické stavby.

Betonáři všech zemí, spojte se!

Brutalismus není oficiálně uznaný stavební sloh, ale jeho estetika propojuje velkoměsta Západu, socialistickou výstavbu východního bloku i stavby v Asii. Zejména v Indii je beton velmi běžným stavebním materiálem, takže z něj vznikající větší stavby bývají často brutalistické již ze své podstaty. Prvky brutalismu rád využíval vizionářský architekt Louis Kahn.

Od 90. let minulého století se tento styl vytrácí a nastupují boje o již existující stavby. O jejich osudu se diskutuje po celém světě, nejedná se tedy pouze o českou libůstku. Některým se zdají být esteticky překonané, ale důležitějším motivem je, že přestávají vyhovovat moderním nárokům na ekonomicky a energeticky udržitelné stavby.

Vznikají sdružení za záchranu těchto budov, s částečně úspěšnými výsledky. Trojice amerických historiků architektury se například pokusila o přerámování pohledu na početnou brutalistickou architekturu města Boston tím, že ji začala nazývat „heroickou architekturou“. V naději, že když zmizí ono brutální slovíčko, změní se i náhled veřejnosti na dané stavby. Počátečním impulsem jejich aktivity byly úvahy o demolici vzácné budovy radnice v Bostonu, které se začaly objevovat kolem roku 2006. „Brutalismus je zkrátka nešťastný termín,“ říká jeden z autorů, Mark Pasnik. „Každou konverzaci o této architektuře už začínáte s negativními emocemi a stavby pak dostávají nálepky jako hrubá, stalinistická, přísná.“

Rozsáhlá databáze SOS Brutalism mapuje tento druh staveb po celém světě. Vytipovává ohrožené brutalistické stavby a snaží se svou pozorností přehodnotit úvahy místních úřadů či developerů o demolici. Mimochodem, na jednom z čelných míst na této webové stránce je i hotel Thermal v Karlových Varech od manželů Machoninových.

Podpořte pražský brutal

A tím se dostáváme zpět do českého prostředí.