Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Vzpomínky na Majdan. Přečtěte si druhou ukázku z knihy Oleha Sencova

Kronika jedné hladovky, Oleh Sencov. Foto: Kateřina Andělová, Deník N
Kronika jedné hladovky, Oleh Sencov. Foto: Kateřina Andělová, Deník N

Filmový režisér Oleh Sencov je jedním z odpůrců okupace Krymu, proti kterým Rusko tvrdě zakročilo a poslalo ho na 20 let do vězení. Sencov se v lágru rozhodl držet hladovku, která trvala 145 dnů a během níž si tajně psal deník. Požadoval propuštění všech ukrajinských politických vězňů a jeho hladovka zburcovala svět. Na svobodu se dostal v rámci výměny ruských a ukrajinských zajatců a deník, Kroniku jedné hladovky, se mu podařilo propašovat ven. Do češtiny knihu přeložil Libor Dvořák. Přinášíme ukázku z kapitoly Den osmačtyřicátý.

Knihu Oleha Sencova Kronika jedné hladovky najdete na našem e-shopu, nebo ji můžete získat jako dárek k předplatnému Deníku N.

Už druhý den mám v duši jistý hnus. Mnohem lepší je, když člověka tře­ba bolí noha, než zápolit s touhle nezbadatelnou, jen těžko zaznamena­telnou substancí.

Už druhý den vzpomínám na Majdan. Byl to významný zlom a vý­znamný mezník v mém životě i v životech mnoha dalších lidí. Jako by se čas rozštěpil na epochu před a epochu po. Vybavuju si, že do Kyjeva jsem se dostal až počátkem prosince, kdy první vlna srážek skončila a vše se trochu uklidnilo. Dřív to nešlo – skolil mě jakýsi výbojný virus. Vše jsem sledoval na internetu, ale jakmile jsem se jen trochu vzchopil, sedl jsem na vlak a vyrazil do hlavního města.

Když jsem se konečně dostal na Majdan, ze všeho nejdřív se mě zmocnil pocit, že je pro mě pozdě a že vše důležité a zajímavé už skončilo. Jenže tak to nakonec nebylo – vše podstatné a dě­sivé jsme měli teprve před sebou. Po povstaleckém území jsem chodil tak trochu jako bezprizorný, s pocitem, že mě tu nikdo k ničemu nepotřebuje, nováčky – a tím spíš solitéry – tu nikdo nijak zvlášť nevyhlížel, natož aby se o ně postaral, tak jsem se musel nějak uplatnit sám. Rychle jsem po­chopil, že tohle není protest, který by někdo řídil shora – spíš takový revo­luční jarmark s vysokou mírou vyloženě živelné organizace, vycházející ze všelidového naštvaného sloganu: „Už toho máme dost!“

Oleh Sencov je autorem několika knih, krátkometrážních filmů a celovečerního filmu Hráč. Foto: Wikimedia Commons

Podařilo se mi vybojovat si nocleh ve stanu, kde žili lidé ze západu země. Ne že by mě tu jako Krymčana nějak vítali, ale u vchodu na cedul­ce s jejich jmény jsem zaznamenal slovo „Krym“. Tak jsem prohlásil, že budu spát právě zde, dokonce i kdybych byl první a poslední Krymčan tady na Majdanu, a že jsem ochoten postupně se poprat s kýmkoli, kdo by byl proti.

Chlapi mi tedy nakonec místo udělali, i když přitom dost brblali. Za chvilku už mi ale nabídli špek a vodku. Špek jsem si dal, ale ohnivou vodu jsem odmítl, protože jsem věděl, že ta je tu zakázaná – na takové rošťačinky je zatím brzy. Během toho měsíce do konce roku jsem dělal všechno možné: fungoval jsem jako dobrovolník, nosil vodu a dříví nebo jsem po nocích hlídkoval na barikádách. Jednou jsme dokonce stře­žili vánoční strom, aby ho lidé po větvičkách neolámali na suvenýry; pak jsme jej také za přihlížení obrovského davu nakonec vztyčili. Člověku se pořád chtělo spát a zahřát se. Všude blázinec, plno lidí, atmosféra nabitá událostmi, ale já už tušil, že to není žádný svátek a že nepřítel se jen tak nevzdá – ve vzduchu se evidentně vznášel pach války.

O Vánocích jsem si na pár dní zajel domů, ale jakmile jsem se vrátil, okamžitě jsem se ocitl v prvních bojích na ulici Hruševského, vedle stadionu kyjevského Dynama. Tohle už bylo opravdu vážné: na jedné straně kameny, hole a Molotovovy koktejly, na druhé pak plynové granáty, gumové projektily a obušky. V naší první linii vlastně moc lidí nebylo – většina jich stála až za nárazníkovým pásmem, v místech, kam plynové granáty a gumové kulky nedolétaly a kam se v případě útoku milice dalo snadno ustoupit.

Pozice pouhého diváka je šikovná vždycky. Jenže role nezaujatého pozorovatele mi dlouho nevydržela. Když jsem viděl, jak obrovský berkutovec (příslušník zvláštních jednotek ukrajinské policie Berkut; ty byly hned po revoluci rozpuštěny, pozn. překl.) tvrdou rukojetí svého obušku skoro umlátil mladého chlapce, z nízké stříšky ho shodil směrem ke svým a rozhořčenému davu ukázal prostředník, s mírumilovným protestem jsem skoncoval a překro­čil jak svůj strach, tak oněch padesát metrů, které hlediště dělily od aré­ny konfliktu. Do stanu jsem se vrátil až k ránu, kdy bitevní vřava začala utichat.

Příští den se všechno zopakovalo. Pak se ale vyhrocená konfron­tace na Hruševského přece jen ztlumila, energie tryskající z obou stran zeslábla… A tak bylo vyhlášeno příměří. Najednou se ukázalo, že tady na Majdanu je i jeden můj krymský kamarád, což jsem se dověděl díky na­šemu společnému příteli. Na tom, že jsme doma o svém záměru odjet do Kyjeva nikomu nevykládali, není nic divného. Na poloostrově bylo ro­zumnější si takové věci nechávat pro sebe, protože tam už začínal fungo­vat mechanismus dělení lidí na „našince“ a „cizince“. Fungovalo to přitom líp než ve válečném letectvu – akorát těch „našinců“ bylo dost málo. Jak­mile jsme se s tím kamarádem dali dohromady, získal mě pro Automajdan, což byla víceméně taková revoluční kavalerie.

A doslova se rozjel trochu jiný život, většinou na kolech: automobi­lové akce a demonstrace, blokády, lov členů provládních band, zvaných „tituški“, či konflikty s dopravní policií. Přes den jsme většinou jezdili po městě, ale večer jsme se pokaždé vraceli zpátky na Majdan. Tam to vlast­ně bylo bezpečnější než jinde, ale na druhé straně se tu noc co noc očeká­val útok – to by pak byl každý chlap dobrý.

Jenže pohroma nakonec přišla z jiné strany: milice se napíchla na naše mobily a maily a několik posádek po městě nalákala do tří léček. Jakmile jsme pochopili, co se stalo, vyra­zili jsme do ulic. My s kamarádem a několik dalších vozů jsme dorazili k jednomu z dějišť automasakrů hned vedle městské nemocnice. Stála tu tři opuštěná auta s otevřenými dveřmi a klíčky v zapalování, jedno z nich vyhořelé, a ve špinavém sněhu všude kolem stopy zápasu. Stáli jsme tam celí zmatení a nevěděli, co si počít.

Najednou jsme ale od jedné naší autohlídky dostali informaci, že naše zajaté kluky veze Berkut svým autobusem. Zahájili jsme pronásledování. Po dvaceti minutách jsme ten policejní autobusek objevili na konci mostu přes Dněpr. Naše auto jelo v čele, ostatní poněkud zaostali v dlouhé, ale nepříliš početné koloně. Zachraňovat naše lidi z pařátů vzteklých a krutých „berkuťat“ najednou chtě­lo podstatně méně chlapců, než bylo těch, kteří se jen tak vozí po městě a považují to za revoluční činnost.

V pomalém autobuse pronásledování zpozorovali, zastavili u chodníku a ze dveří vyskákal houfek těžkooděn­ců, kteří začali pozorně sledovat blížící se kavalkádu světel. V čelním voze kromě mě a kamaráda za volantem seděl vzadu ještě jeden chlápek, kte­rý se na nás přilepil, protože se hrnul do skutečného boje a vykřikoval, že na Majdan přijel zemřít. Zastavili jsme před autobusem tak, že jsme mu přehradili cestu, a už už jsme se chystali vystoupit a začít vyjednávat o vydání našich kluků.

Ještěže jsme to nestihli – ani jsme neotevřeli dve­ře. Berkutovci na nějaké vyjednávání zjevně neměli náladu a okamžitě začali do našeho auta mlátit; sesypalo se na něj krupobití tvrdých úderů a zadní i všechna boční okna těžkooděnci hned vytloukli. Milice naše au­to obsypala jako nějací pancéřovaní brouci housenku.

Kronika jedné hladovky vychází také v češtině, názvy kapitol byly ponechány dvojjazyčně. Foto: Kateřina Andělová, Deník N

Kamarád neztra­til hlavu a šlápl na plyn. Auto ovšem nevyrazilo, ale jen se jaksi bokem sunulo po rozbředlém sněhu, protože obě pravé gumy byly probodnuté. „Jedeme po discích,“ prohodil úsečně řidič. S obtížemi vůz vyrovnal a ten se hrabal kupředu sotva krokem. Berkut nás pronásledoval, dál mrzačil auto, pokoušel se otevřít dveře a dostat se dovnitř.

Já i řidič jsme na so­bě měli neprůstřelné vesty a přilby s plechovými plackami organizátorů Majdanu, takže kdybychom se běsnícím berkutovcům dostali do rukou, nemuseli jsme to přežít; milice naše lidi často umlátila i za docela obyčejnou žlutomodrou stuhu.

Nakonec se nám podařilo alespoň o pár metrů se od nich vzdálit – milice zůstávala pozadu. Pokoušet se tímto želvím tempem uniknout sice starému a pomalému, ale přece jen nepoškozené­mu autobusu, do nějž už berkutovci znovu naskákali, nemělo smysl. Asi po sto metrech jsme zabočili na nejbližší parkoviště před nějakým domem, vyskočili z auta ven, co nejpevněji sevřeli své zbraně – já dřevěnou hůl a kamarád hokejku – a postavili jsme se do úzké škvíry mezi autem a zdí domu.

Zmocnit se nás tady by i při početní převaze nebylo tak snadné. Autobus se zvolna blížil. Ruce svíraly primitivní obranné nástroje stá­le křečovitěji. Milicebus ale ani nezastavil, jen zatroubil, jeho posádka se rozesmála, řidič zrychlil a pokračoval dál. Oba jsme si oddechli. Takže přinejmenším pro dnešek se to snad přehnalo.

Knihy Kronika jedné hladovky a Putinovi trollové
Kronika jedné hladovky vychází v češtině díky úspěšnému crowdfundingu, který proběhl na jaře 2020. Druhou překladovou knihou v Edici N jsou Putinovi trollové finské novinářky Jessikky Aro. Foto: Kateřina Andělová, Deník N

Teprve teď jsme zjistili, že jsme jen dva – ten třetí zmizel. Nejdřív mě napadlo, že milici se přece jen podařilo vytáhnout ho z auta ven. Jen­že nás tlačil čas. Když jsme se trochu vzpamatovali, začali jsme měnit jedno píchlé kolo a přemýšleli, kde vzít ještě jednu rezervu.

Najednou v protisměru zastavilo auto. Ze zadních dveří vyhlédl náš nedávný souputník a zavolal na mě: pojeďte se mnou, co kdyby se ten Berkut vrátil… Nejdřív jsem se podivil, kde se tu zase bere, ale pak jsem pochopil a křikl na něj, jen ať jede dál – my že zůstanem. Nevolal na mě proto, že mě chtěl zachránit, ale proto, že zbaběle zdrhat ve dvou vlastně ne­ní taková srabárna… Odjel, protože milice se mohla každou chvíli vrátit, zatímco my jsme ze stejného důvodu zůstali. Každý před sebou máme svou vlastní volbu: tenhle člověk možná opravdu chtěl umřít na Majdanu – před objektivy kamer a za rachotu bubnů –, ale ne v zapadlé ulici, jejíž název zřejmě ani neznal.

Část našich se rychle vrátila do města, ale dvě či tři posádky, které se sice neodvážily blokovat policejní autobus, ale přece jen se tolik nepolekaly, zajely přímo k nám. Nasadili jsme tedy druhou rezervu, prohlédli potlučené auto a vydali se zpátky na Majdan. Strach může od odvahy dělit klidně jen deset minut, někdy ještě míň. A ten, kdo neustoupí hned, už si smí říct, že není zbabělec.

Kroniku jedné hladovky i další tituly z Edice N si můžete objednat na e-shopu Deníku N.

Nezařazené, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější