Mačkání v davu nevadí, na svařák zapomeňte. Na Národní třídě se minuly dva světy
Ani hrozba nákazy koronavirem neodradila Čechy 17. listopadu od mačkání se na pietních místech a demonstracích. Protesty letos spojovala frustrace z vládních opatření a povinného nošení roušek. Na Národní třídě se nakonec nečekaně sešla dvě „Česka“, která neumějí najít společnou řeč ani v současné krizi. Propast mezi nimi byla patrná na první pohled.
Dneska jsem se po mnoha měsících cítil jako v již neexistujícím předkoronavirovém světě. Viděl jsem davy. Jako bych po týdnech izolace v útrobách svého bytu zapomněl, že existují. Lidé se na ulici náhodně potkávali se známými. Oslavovali 17. listopad, i když je organizátoři řady akcí vyzývali, aby raději zůstali doma a program sledovali online.
Národní třída byla jako každý rok uzavřena pro auta, skupinky lidí ji tak mohly křižovat bez omezení. Bylo jich méně než v předchozích letech. Dorazil jsem krátce před dvanáctou, kdy k památníku sametové revoluce pokládal květiny šéf horní komory Miloš Vystrčil a další senátoři. Jak už bývá zvykem, dav se shlukl kolem nich. Fotografové bojovali o nejlepší záběr. Akt skončil a těsné sevření povolilo. Uprostřed žhnuly svíčky. Ty si letos lidé mohli za „bezkontaktní dar“ vyzvednout na místě.
„Už jsme vydali 600 svíček,“ řekl mi organizátor Daniel Peřina. A to i přesto, že Korzo Národní, které akci organizovalo, vyzývalo lidi, aby spíš zůstali doma a přednášky i koncerty sledovali online. Stejně nebyly určené pro veřejnost.
Dvoumetrové rozestupy se prostě nedodržovaly. Nebylo to možné. Kousek před pietním místem byly alespoň stojany s dezinfekcí a tipy, jak omezit šíření nákazy. Šňůru písní spojených se svátkem svobody občas přerušilo varování, aby lidé byli ohleduplní a chovali se bezpečně. Měl jsem to na paměti. Když jsem na Národní třídě potkal kolegy z dalších médií nebo známé, polibky na tvář šly stranou – stačil opatrný kontakt loktem.
Policisté také postávali v početných hloučcích bez rozestupů, návštěvníci od nich
