Deník N

„I mezi lidmi jsou lúzři, kterým uplavala kra.“ Česká polární vědkyně o výzkumu v Arktidě, ledních medvědech a lidech

"V Arktidě funguje jinak lidská psychika i tělo." Alex Bernardová. Foto: Jan Kavan
„V Arktidě funguje jinak lidská psychika i tělo.“ Alex Bernardová. Foto: Jan Kavan
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Ještě před pár lety byla na mrazivých Špicberkách jako doma. Zakládala zde českou polární stanici a dnes koordinuje mezinárodní arktický projekt. Polární ekoložka, specialistka na paleoekologii Alex Bernardová, vypráví o setkáních s medvědy, o mrtvém vorvaňovi, ostrůvcích života v ledu, výzkumu na izolované stanici i o tom, pro koho jsou největší problém klimatické změny.

Jaký největší mýtus o Arktidě panuje u nás v mírném pásmu?

Že je tam zima.

A není?

Není to tak hrozný. „Zmrzneš tam!“ řekl mi táta, když jsem poprvé řekla našim, že tam pojedu. Ale tam je v létě třeba kolem pěti sedmi stupňů nad nulou. V zimě to padá na minus dvacet, občas i minus třicet, ale čtyři až pět měsíců v roce je tam relativně teplo. Navíc je příjemnější, když je velkej mráz, ale sluníčko, než když se to motá kolem nuly a sněží.

Medvědí hody na vorvaní chcíplotině

Co je tam pro výzkumníky největší problém, když ne zima?

Pro výzkum zima komplikace je. Stabilní nízké teploty nevadí, ale vadí výkyvy a extrémy. Materiály se v mrazu chovají trochu jinak, ne všechny přístroje fungují stejně jako v podmínkách mírného pásma. Třeba plast vydrží v pohodě, když bude půl roku minus deset, ale jakmile to párkrát klesne na minus třicet, může se poškodit.

Jinak tam ale funguje i lidská psychika a tělo. Jedna kolegyně ze Švédska mi vyprávěla, že na jejich stanici měli soustředění vojáků, bylo to pro ně atraktivní místo na speciální cvičení. A jeden z nich, aniž by kdy v životě byl na cokoliv alergický, dostal večer anafylaktický šok z arašídů, šílenou reakci. Asi jeho tělo pobytem v zimě a unavené z fyzického vypětí reagovalo citlivěji. Naštěstí to tehdy dobře dopadlo…

Stanice bývají odříznuté od civilizace, úraz nebo nějaký náhlý vážný problém může být průser, nejbližší záchrana je třeba hodinu jízdy na skútru, pár hodin lodí nebo půl hodiny letu vrtulníkem, ale ten přistane, jen když je vhodné počasí.

Noční návštěva… Foto: archiv Alex Bernardové

A co lední medvědi? Vídáte je tam často?

Když jsem na Špicberkách začínala, byli vidět jen vzácně. Ale další sezonu se našla u břehu velrybí chcíplotina a medvědi na ni chodili hodovat. Byl to patnáctimetrový vorvaň vyplavený na mělčinu, dva roky měli co žrát. Pak jich v okolí bylo až moc…

Taky jste si uřízli velrybí steak?

„Dá se to ještě sežrat?!“ bylo to první, co jsem řekla, když nám kolegové Poláci o vorvaňovi řekli, mají totiž stanici blízko nás. Ale on už tam přece jen chvíli ležel, nebyla to čerstvá mrtvola, spodek už byl odhnilý. Byl mrtvý už nějakou dobu, to jen led ho v zimě vytlačil víc na břeh. Kolega chtěl zkoumat parazity v jeho střevech, jenže to bychom na něj museli s motorovou pilou, přes tu vrstvu tuku se do něj jinak nedalo dostat, sama jsem si na tom zničila dva nože.

Medvědům nevadí, že je velryba plná parazitů?

Ono by to v zásadě nemělo vadit ani lidem. Medvědí tělo parazity zvládne, lidské na to bylo taky dlouho zvyklé, jen jsme teď už víc zhýčkaní. Ale myslím, že většina z nás by se s tím poprala i teď, zbytečně se kolem toho dělají cavyky, veš ve vlasech a už se šílí!

Medvědi vypadají hrozně roztomile, z dálky. Ale jinak jsou to docela nebezpečné šelmy…

Ale střety člověka s medvědem jsou vzácné, oni se nás taky bojí, ale respekt je samozřejmě na místě a platí železné pravidlo, že žádná skupina nesmí vyjít ven bez pušky a signální pistole. Úplně na začátku jsme nebyli tak obezřetní a třeba jsme si troufli vyběhnout rychle na kopec pro něco beze zbraně, jen se signálkou, ale teď už bych nikdy nic takového nezopakovala, ani to nikomu nedovolila.

Jednou se zase kolegovi povedlo zapomenout pušku u čela ledovce, kde jsme snímkovali vegetaci, a zjistili jsme to až cestou zpátky na čelní moréně, což byly třeba tři kilometry. Nebyl to příjemný pocit, ale na druhou stranu mě to vycvičilo tak, že si tohle hlídám. Se zkušenostmi už člověk ví, že medvěd může být opravdu kdekoliv.

„Medvěd! Medvěd!“ řval…

A dostala jste se někdy do nebezpečné blízkosti medvěda?

Vždycky jsem je viděla z bezpečné dálky, jen jednou jeden běžel přímo na mě. Vyplašil ho kolega z naší druhé chaty… a medvěd se dal do běhu k chatě, kde jsem zrovna

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější