Klíče, které v našem těle zlikvidují všechny cizí zámky. Imunolog vysvětluje, jak se covid může vyhnout i lidem bez protilátek
„Prosím tě, nemohl bys sepsat něco o fungování imunitního systému tak, aby tomu lidi rozuměli?“ požádal kdosi jednoho dne Jiřího Šinkoru. Vystudovaný fyzik a doktor imunologie v jedné osobě ještě ten večer sedl k Facebooku a sepsal povídání „o zámcích a klíčích“. Odezva, která následovala, ho šokovala. Jeho příspěvek sdílely stovky lidí. „Asi tady osvěta opravdu chybí,“ usmívá se Šinkora ještě dnes. „Odevšad se na nás sice valí informace o pandemii, ale o tom, jak funguje naše tělo, toho většina lidí ví žalostně málo. A tak se pokouším tu díru vyplnit.“ Pokud chcete vědět, proč v těle nemáte protilátky, i když jste byli nemocní, zda je to dobře, nebo špatně, jestli se máte bát vakcíny a proč tady s námi virus už zřejmě navždy zůstane, pak čtěte dál.
Na sociálních sítích jste zmínil, že covid-19 už prodělalo mnohem víc lidí, než by se z oficiálních čísel mohlo zdát. Pokud bychom ovšem měli soudit podle prováděných testů protilátek, pak dojdeme k tomu, že se s virem potkalo možná 10 procent Čechů. A to vskutku není mnoho.
To je proto, že cirkulující krevní protilátky nejsou jediným ukazatelem promořenosti populace. Vy se s virem můžete potkat, můžete dokonce i onemocnět a nemusíte si vůbec vytvořit protilátky, a pokud si je vytvoříte, mohou vám zase krátce poté vymizet. Pokud tedy vzorek vaší krve neobsahuje protilátky, nelze z toho automaticky usoudit, že jste se virem ještě nepotkala. Důležité ale je, že i když krevní protilátky nemáte, vaše tělo se při dalším setkání s virem bude umět bránit.
Někdy si ale organismus protilátky proti SARS-CoV-2 vytvoří. Proč si je pak neschová navždy?
Tělo není nafukovací a koronavirus není to jediné, co ho ohrožuje. Co zrovna nepotřebuje, toho se časem zbaví, ale v kostní dřeni, uzlinách a slezině si uloží paměť, a když na to přijde, ta paměť může reagovat neuvěřitelně rychle.
Pro představu, když se organismus s nepřítelem potkává poprvé, může mu reakce trvat třeba i týden. Tělo musí nejdříve všechno zkontrolovat, aby nedošlo k omylu. Ale sekundární odpověď, když už tělo reaguje na známé nebezpečí, trvá den dva. A tahle paměť vám zůstává bez ohledu na koncentraci krevních protilátek. Organismus navíc hledá vždycky ten nejefektivnější způsob obrany a to nemusí být vždycky protilátková odpověď. A domnívám se, že v případě koronavirů, včetně SARS-CoV-2, se tělo – zejména mladých lidí – často ubrání i bez nich.
Čím to je, že rozdíl v reakci na koronavirus u starých a mladých lidí je tak propastný?
Malé děti mají na rozdíl od starých lidí velmi dobře připravený systém, jak okamžitě zlikvidovat vše, co je neznámé a potenciálně nebezpečné. Asi musíme začít už příchodem na svět, kdy dítě vchází do úplně nového prostředí. Částečně je na ně připraveno. Má totiž mateřské protilátky. Ty ale nefungují na všechno, jsou namířené spíš jen proti systémovým nebezpečím, nikoliv proti tomu, co dovnitř do těla matek většinou neproniká.
A to jsou právě slizniční viry – koronaviry jsou jejich typickým reprezentantem. Jde o takové ty běžné virózy, které se vám zastaví jen na sliznici, tam vás chvilku trápí, než si s nimi vaše tělo poradí, protože ví, jak na ně. Ovšem pro dítě, které se s nimi setkává poprvé, by znamenaly obrovské nebezpečí. Jejich tělo proto musí mít mechanismy, aby je dokázalo zneškodnit.
Můžete ty mechanismy popsat?
Jsou založeny na principu T buněčné imunity, která je při kontrole virové infekce v mnoha případech důležitější než imunita protilátková, a přesto se o ní v souvislosti se SARS-CoV-2 téměř nemluví. Jde o T-lymfocyty, které pro představu přirovnávám ke klíčům, jež kontrolují jakési pomyslné zámky na každé buňce v lidském těle, a když najdou zámek, který do těla nepatří, ihned ho zlikvidují.
„Každá buňka lidského těla má na svém povrchu jakési držáky, které ukazují imunitnímu systému úlomky bílkovin, jež jsou uvnitř buňky vyráběny. Každá kombinace držáku a daného úlomku je jedinečná a můžeme si ji představit jako jakýsi zámek. Protože držáků má každý člověk několik druhů a rozmanitost úlomků je obrovská, mají tělní buňky na svém povrchu obrovské množství jedinečných zámků. Tělem neustále obíhají miliardy tzv. T-lymfocytů, které na svém povrchu nesou klíče, jimiž se pokoušejí rozeznat svůj zámek. Důležité je, že všechny klíče na každém jednotlivém T-lymfocytu jsou stejné, ale dva různé T-lymfocyty se většinou svým typem klíče liší. V důsledku jsou všechny zámky na všech buňkách neustále kontrolovány armádou T-lymfocytů. Když k rozeznání dojde, T-lymfocyt cílovou buňku zabije, začne se množit a jeho potomstvo dále zabíjí všechny tělní buňky nesoucí onen konkrétní zámek. A nyní se musíme ptát, jak je možné, že tato tzv. T-buněčná imunita zabíjí jen buňky napadené virem, případně rakovinu. Vtip je v tom, že T-lymfocyty získávají své klíče celkem náhodným přeskupením genů v brzlíku (lat. thymus, odtud T-lymfocyty) a přitom je prováděna dvojí kontrola. Pokud se ukáže, že klíč nebude schopný rozeznat držáky vašeho těla, vyvíjející se T-lymfocyt spáchá sebevraždu, protože by byl k ničemu. V následné fázi kontroly se spoléhá na to, že v brzlíku nejsou buňky rakovinné ani napadené virem a všechny T-buňky, jejichž klíče tady zapadnou, spáchají sebevraždu také, protože by po opuštění brzlíku rozpoznávaly zámky s vlastními úlomky a zabíjely zdravé buňky, čemuž se říká autoimunita. Takto tělo vyhodí 95 % vytvořeného repertoáru klíčů. Do organismu se dostanou jen T-lymfocyty, jejichž klíče sice umí poznat vlastní držáky, ale ne ve spojení s úlomky svých vlastních bílkovin. No a už je jasné, že klíč T-buňky kolující v těle může rozpoznat jen vlastní držák s cizím úlomkem, tedy například virovým nebo mutovaným vlastním (rakovina). Některé mutované nebo virem napadené buňky nemají na svém povrchu zámky a T-buněčná imunita je tedy slepá. U nádoru je to nejspíš náhoda, ale některé viry to umí udělat na svou obranu. Jenže tělem kolují také tzv. NK (natural killer) buňky, které zabíjejí buňky bez zámků. Prostě se předpokládá, že to, co nemá vůbec žádné zámky, anebo jich má málo, je nebezpečné. Nakonec tedy buňky, které na povrchu vypadají zdravě, přežívají, buňky nesoucí cizí zámky (své držáky a cizí úlomky) a buňky, které nenesou nic, jsou zabity. Tím končí množení nádoru a šíření viru.“
A co se pak s těmi klíči děje, když už je nepřítel zneškodněn?
Když to všechno pozabíjejí, většina buněk nesoucích klíče je zlikvidována, už nejsou zapotřebí. Jenže, a to je strašně důležité, část z nich pokračuje v obíhání tělem a taky si sednou do speciálních oblastí v uzlinách, slezině a jinde, odkud se občas zvednou, projedou si tělo, jestli náhodou… a tomu se říká imunitní paměť.
Když se virus znovu objeví,
