Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Koronavirus v Česku ukázal na špatná rozhodnutí posledních desetiletí

Koronavirus nám z jednotlivostí složil celek. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Koronavirus nám z jednotlivostí složil celek. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Komentář Jany Ustohalové: V přímém přenosu sledujeme rozvrat důvěry ve stát a instituce. Pocit bezpečí jako základní emoce, bez níž se v životě neobejdeme, mizí, protože nejhorší epidemie za sto let ukázala v jasných konturách, co všechno v Česku nefunguje. Důvod? Stát přestal plnit roli primárního servisu, který si lidé ze svých vysokých daní platí. Nedokázal je totiž ochránit před epidemií.

Současná epidemie nasvítila všechny strukturální a institucionální problémy Česka. Všechny neřešené maličkosti najednou ukázaly, jak důležité bylo nezanedbat je, protože nikdy nevíte, kdy pro vás budou životně důležité.

Nedůvěra v instituce se projevuje například i na tak banální věci, jako že lidé nezvedají telefony hygieně, která jim volá kvůli trasování. Přitom jde o základní prvek boje proti covidu-19. Podle zpráv z hygienických stanic nezvedne telefon až polovina lidí, když vidí neznámé číslo. Z pohledu volaných jde o logický krok. Jak často se vám stane, že vám zvoní neznámé číslo, a když hovor zvednete, vyslechnete další marketingovou nabídku na zboží, služby nebo energie? Autorce tohoto textu se to stalo v posledním týdnu dvakrát. Kde volající získal její číslo, se nedozvěděla.

„Šmejdům“, kteří připravovali lidi o peníze, sice už brání v největších zvěrstvech legislativa, ta ale přišla až po letech upozorňování na ně, kdy mnoho lidí kvůli takovým nabídkám skončilo v exekuci. I proto Češi raději neznámé číslo spíš nezvednou.

Nedůvěra ve stát a instituce se po léta zvyšovala každým dalším rozhodnutím, které je nespravedlivé a nemilosrdné. Jako když jdou exekutoři nelítostně za svým ziskem i ve chvíli, kdy to znamená, že zabavením jediného počítače v rodině přijde dítě o možnost zúčastnit se vyučování.

Stát i v nejtěžší situaci za poslední desetiletí zůstává podezíravým. Téměř každý je pro něj potenciální zloděj. Jenže když stát nevěří občanům, nevěří ani oni jemu. Projevuje se to pak nerespektováním toho, co stát svým občanům nařizuje.

Nedůvěra v systém tady byla už za komunismu, kdy bylo obcházení pravidel národním sportem. Nepodařilo se ji potlačit ani poté, co režim skončil. Vzpomínáte na opoziční smlouvu? Nebo kuponovou privatizaci? Masivní korupci při veřejných zakázkách? To všechno nahlodávalo důvěru ve stát. Dosud to jako problém nevypadalo, ale teď se to ukázalo naplno.

Důvěru stát ztratil i neustálým chaotickým měněním pravidel. Třeba když ministr školství v pátek 9. října oznámil školám, že bude druhý stupeň od pondělí „směnovat“, a ředitelé měli na přípravu víkend. Jenže hned v pondělí bylo všechno zase jinak, od 15. října se zavřely školy úplně.

Tehdejší ministr zdravotnictví Roman Prymula ujišťoval, že se žáci prvního stupně vrátí do škol nejpozději 2. listopadu. „Pokud nevybuchne jaderná elektrárna,“ řekl exministr ve chvíli, kdy se počty nakažených zvyšovaly závratným tempem a nebylo jasné, kdy přijde zlom. Ten nastal až druhý listopadový týden.

Ovšem jak lidé mohou vůbec věřit slovům ministra, který sám porušuje pravidla, jež vyhlásil, a ještě říká, že se nic tak hrozného nestalo? Kombinace papalášství, chaosu a nedůvěry ve vládu, která lidem v těžké situaci reálně nepomáhá, pak vede k obcházení pravidel.

Například hospodští nejpozději na podzim pochopili, že se pomoci od státu nedočkají a jen okénka je neuživí. Takže zatímco na jaře lidé prakticky stoprocentně respektovali nařízení, na podzim neminul týden, aby policie nepřišla na nelegální večírek v restauraci, která měla být zavřená. Lidé si řekli, že když může do zavřené hospody ministr, mohou oni taky. A to ve chvíli, kdy bylo životně důležité, aby pravidla dodržovali.

Důvěru ve stát a jeho instituce, která je zásadní právě v době bezprecedentní epidemie, dlouhodobě podrývá kromě chování politiků a institucí také jed fake news a dezinformačních médií.

Ta nabrala na síle v době migrační krize, kdy se na jejich popularitě svezly i do té doby seriózní mediální domy. Podle výzkumů věří dezinformačním médiím 29 procent lidí. Pět let jejich bezbřehého působení a zlehčování jejich dopadu na atmosféru ve společnosti stačilo k tomu, aby se rozvrátila nejen důvěru ve stát a v média samotná, ale i důvěra mezi jednotlivými lidmi.

Také kvůli obavám o živobytí jsou Češi přístupnější různým spikleneckým teoriím a dezinformacím, nebo rovnou v žádnou epidemii nevěří. Třetina totiž nemá naspořeno na více než tři měsíce, pro osmnáct procent představuje problém už první měsíc bez příjmu. Zoufalí lidé, kteří utratili svoje úspory nejpozději začátkem druhé vlny epidemie, si nemohou dovolit nepracovat kvůli podezření, že mají covid, nebo zůstat doma na šedesáti procentech už tak dost nízkého platu kvůli karanténě. I to vysvětluje, proč neberou telefony hygienikům.

Rozhodování mezi hladem a nemocí není na první pohled složité. Stejně jako jestli budete mít střechu nad hlavou i při stále se zvyšujících nájmech. Zvlášť když je státní sociální podpora tak komplikovaná a nepřístupná, že se k ní pravděpodobně nedostanete. Protože úředník na úřadu práce bude třeba trvat na tom, abyste sehnali potvrzení od bývalého partnera, že s vámi nebydlí.

Tereziánské školství a chudoba regionů

Ukazuje se navíc, že za jedny z nejvyšších daní v Evropě jsou Češi často odkázaní sami na sebe. Do nemocnic, domovů pro seniory a do rodin nastoupily tisíce dobrovolníků, díky nimž se zcela nezhroutila péče o nemocné a kteří pomáhají s doučováním dětí. Jen díky nim a především vyčerpanému zdravotnickému personálu české zdravotnictví ještě funguje.

Nejpozději od uprchlické krize víme, že jsou mezi námi tyto tisíce lidí ochotných pomoci i za cenu vlastního nepohodlí a rizika nakažení. Nezřídka se do pomoci zapojují titíž lidé jako před pěti lety. Třeba Masarykova univerzita, která je právě od uprchlické krize hvězdou v dobrovolnické práci, nečekala, až její studenty povolá stát, ale z jejích fakult šlo do terénu nejvíc studentů ze všech českých univerzit.

Jenže tady narážíme na desetiletí neřešené strukturální problémy zanedbávaných regionů. Protože kde není vysoká škola, není koho povolávat. Kde není kvalitní střední škola, nejsou studenti, kteří by pomohli. To je třeba případ Karlovarského kraje, který žádnou univerzitu nemá a kde mají studenti středních škol největší neúspěšnost u maturit, podobně jako v Ústeckém kraji. Na zanedbané a chudé regiony krize dopadá výrazně víc než na bohatší centrum.

Nikdo z osmnácti ministrů nedokázal totiž ani za třicet let dotáhnout modernizaci českého školství. Systém založený na tereziánském školství, kde úspěch dítěte nejvíc ovlivňuje vzdělání a motivovanost rodiny, se začne hroutit ve chvíli, kdy jej chcete zoufale překlopit jedna ku jedné do online výuky. To se vymstilo právě nyní, kdy nelze napasovat tradiční frontální výklad před tabulí na obrazovku počítače.

Ukázalo se, že stát není schopný v decentralizovaném školském systému zajistit potřebnou techniku všem dětem. Mnoho rodin si kvůli zabetonovanému trhu s mobilními daty nemůže dovolit internetové připojení. To v mnoha pohraničních regionech často ani není k dispozici, protože oligopol mobilních operátorů vyhodnotil, že se mu tam kvůli malé kupní síle nevyplatí budovat kvalitní mobilní síť. Už tak dost velké nerovnosti v přístupu ke vzdělání se i proto každý další týden víc a víc prohlubují.

Jediné, co ministerstvo kromě poslání peněz školám udělalo, bylo rozhodnutí, že distanční výuka bude povinná. Učitelé a rodiny se ale musejí se situací poprat sami podle svých schopností a možností. Hůř jsou na tom opět regiony, stejně jako téměř ve všem ostatním. A to nejen pohraničí, především Karlovarský či Ústecký kraj, ale také vnitřní Sudety jako Bruntálsko.

Třetina dětí už zřejmě mezeru nedožene, projeví se to ale až v dalších desetiletích, kdy budou mít nižší vzdělání, horší práci, a budou tím pádem odvádět méně daní do státního rozpočtu. Budou se tak podílet na chudobě celé společnosti. Jen proto, že v Česku váš úspěch tak často závisí na tom, do jaké rodiny se narodíte. S tím žádná česká vláda nedokázala za třicet let pohnout.

Exekuce bez lítosti a únos státu

Skoro polovina lidí, která nemá rezervy ani na tři měsíce, je i po sedmi letech bezprecedentní ekonomické konjunktury vlastně chudá.

Mezi tučnými lety 2013 a 2018, kdy politici lidem opakovali, že žijí v nejlepší a nejbohatší době, jaká tu dosud byla, poklesl počet nařízených exekucí ze 733 tisíc na pět set tisíc ročně. Pouze o třetinu. Statisíce lidí se ani v době nepřetržitého hospodářského růstu nedokázaly vyhrabat z pasti dluhů, exekucí a práce načerno. Další měsíce bez příjmů je přivedou do bídy, jakou jsme tu desetiletí neviděli. A to jen proto, že parlament a vláda nebyly schopné za dvacet let vyřešit postavení soukromých exekutorů.

Jak nebezpečné bylo rozhodnutí voličů zvolit si mstivého vysloužilého politika prezidentem a zmateného mikromanažera premiérem, se ukazuje taky až teď. Za lepších časů jsme to vytěsňovali, nyní jsou jejich slova pro mnoho lidí jako rána na solar. Jejich úkolem totiž bývá ve zlých dobách mimo jiné také dávat zoufalým lidem perspektivu a důvěru v lepší budoucnost.

Jenže politici své voliče tváří v tvář krizi opustili. Nenabídli jim naději, jen zákazy a příkazy, u kterých často není jasné, na jakém základě a proč vznikly. Tápeme tak v epidemii jen my, nebo i celá vláda? Nevíme. Dokonce i soudy musely ministerstvu zdravotnictví minulý týden přikázat, aby odůvodnilo, proč zavedlo nařízení nosit roušky na veřejnosti.

Vůbec žádnou naději nedal občanům této země ani prezident. „Zkrachují ti neschopní,“ neváhal Miloš Zeman vzkázat těm, kteří ho zvolili. Zatímco slovenská prezidentka Zuzana Čaputová obvolávala ředitele českých nemocnic, aby jim v těžké situaci vyjádřila podporu.

Pokud jsme se po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové před necelými třemi lety utěšovali, že únos státu není v Česku tak velký jako na Slovensku, nejpozději první nouzový stav nás vyvedl z omylu. Podivné nákupy nekvalitních zdravotnických pomůcek offshorovými firmami a sponzory vládního hnutí ANO Deník N zmapoval dostatečně zevrubně v sérii textů. Jak si lidé mohou myslet, že stát pro ně dělá to nejlepší, jak mu mohou věřit, když i na největší krizi za poslední léta si někdo namastí kapsy?

Že se nám vymstí neschopnost orientace na dlouhodobá řešení, se donedávna říkalo maximálně v souvislosti se státním dluhem a reformou penzijního systému. Když přišla řeč na školství, mediální a IT gramotnost, elektronizaci státní správy, exekuce, strukturální zaostalost regionů a montovnu Evropy, diskuse prakticky nikam nevedly. Protože to nebylo v dobrých časech potřeba akutně řešit. Teď vidíme, jaká to byla chyba. Kdyby se vládám podařilo tohle všechno vyřešit, byli bychom při nynější krizi v mnohem menších problémech, protože společnost by byla odolnější.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Málo testů i trasování

Zdravotnictví, školství a sociální služby tak po třiceti letech jejich budování fungují v době krize spíše navzdory špatným rozhodnutím politiků a úředníků. Obětaví učitelé, ředitelé a rodiče se snaží zajistit dětem aspoň nějaké vzdělání. Vyčerpaní zdravotníci slouží už skoro dva měsíce v přeplněných nemocnicích a dobrovolníci nahradili personál v domovech pro seniory.

Vláda totiž nedokázala ochránit skrze dostatečná opatření ty nejzranitelnější, seniory. Co je pro jejich ochranu před koronavirem potřeba udělat, přitom politici vědí měsíce: především zabránit nekontrolovatelnému šíření nákazy v populaci a v zařízeních pro seniory.

To znamená masově testovat, trasovat a rizikové kontakty posílat do karantény, která je nezruinuje. Bezpečnou hranici pro kontrolu epidemie představují v Česku zhruba tři tisíce nakažených při pětiprocentní pozitivitě testů. Stát ale nebyl schopný dostatečně rychle reagovat na narůstající čísla, ačkoliv na to vládu upozorňovala řada expertů od začátku září. Trasování v Praze však zkolabovalo nejpozději v polovině září, v dalších regionech jen o pár týdnů později. Hygieny neměly tak velké kapacity a systémy, aby to zvládly. O nutnosti přípravy na druhou vlnu se přitom mluvilo od června.

Na testování se i teď v regionech čeká několik dní, protože úřady nebyly schopné zajistit ani po dvou měsících druhé vlny epidemie testovací místa v každém okrese. Nefungující infrastrukturu tak nahrazují jednotlivci, jako třeba šluknovský lékař Vratislav Prejzek, který testuje na vlastní náklady. V zapomenutém a chudém pohraničním regionu, který nikoho nezajímá do té míry, že se tam pacienti překládají ze sanitky do sanitky na půli cesty do nemocnice.

Plošné testování v domovech pro seniory začalo až minulý týden, ve chvíli, kdy jsou nejčastějšími klastry nákazy a kdy je Česko v šíření epidemie skoro nejhorší v Evropě. A kdy už tisíce starých lidí zemřely.

Stát neochránil seniory

Právě situace v domovech pro seniory je největší obžalobou vlády, institucí a odpovědných úředníků. Stát léta odmítal financovat terénní služby pro staré lidi, aby mohli co nejdéle zůstat ve svém domácím prostředí, a naopak nejvíc peněz dával do výstavby a provozu velkokapacitních domovů pro seniory. Ty jsou výhodné pro všechny kromě seniorů. Jako instituce mohou ovládat životy jednotlivců i rodin a taky kumulují zajímavé rozpočty, nad kterými už je pro politiky výhodné mít kontrolu.

Jenže právě v domovech důchodců a velkých sociálních ústavech se nákaza šíří rychlostí stepního požáru. Od začátku zde nebyly ochranné prostředky, obyčejné roušky šili dobrovolníci, personál omezoval svůj osobní život, aby do domovů nezavlekl koronavirus.

Jediným způsobem, jak ochránit klienty, tak byl zákaz návštěv. Staří lidé strávili měsíce bez kontaktu s rodinami a známými. Mnoho z nich nemohlo využít ani telefon nebo tablet, protože špatně vidí nebo slyší. Jenže se je nepodařilo ochránit ani za cenu jejich odříznutí od světa a samoty. Nejohroženější skupina obyvatel tak odnáší epidemii největšími omezeními na svých právech: zákazem vycházek a návštěv. A ještě musí každých pět dní podstupovat nepříjemné testování.

Stejně jako v nemocnicích a léčebnách dlouhodobě nemocných nakonec často umírají v osamění a zoufalství, bez rozloučení s nejbližšími. A to i ti, kteří nakažení covidem nejsou. Samota starým lidem totiž zkracuje život víc než covid.

Konkrétním výsledkem tohoto přístupu jsou tisíce mrtvých. Jenže ti zůstali ostatním skrytí v nemocnicích a ústavech, veřejnost tyhle mrtvé nevidí, představují pro ni jen statistická čísla v tabulce ministerstva zdravotnictví.

Traumatizující je to pro jejich příbuzné. Ti se s nimi často nestihnou rozloučit a nemají šanci ani jít na pohřeb. Protože vláda počet účastníků omezila na deset. Některé pohřební služby rovnou říkají, že je to natolik nemorální nařízení, že to nerespektují.

Epidemie ukázala, co odborníci říkají už léta. Instituce typu velkokapacitních ústavů, které tu máme i po třiceti letech od konce komunistického režimu, jenž si v nich liboval, problémy v krizi jen znásobují. Víme to, ale o deinstitucionalizaci se taky pořád jen mluví.

Koronavirus nám z jednotlivostí složil celek. Rozkryl, jak zkostnatělá a podfinancovaná byrokracie brání fungování státu, odhalil, kdo je v krizi schopný zachraňovat životy a kdo se schovává. Ukázal na všechna špatná rozhodnutí nejen teď, ale i v předchozích desetiletích, kdy všechno fungovalo samospádem nebo kdy se daly chyby zlehčovat či promíjet. Dal nám poznat, že dosavadní étos individuality a toho, aby se každý o sebe postaral sám, funguje jen v době, kdy se o sebe lidi sami postarat opravdu mohou.

Je rozdíl, pokud vám vaše vzdělání a postavení dovolí zavřít se na několik měsíců doma, nakoupit dětem počítače a žít z úspor. Nebo když ze dne na den přijdete o špatně placenou práci v baru, která vás ale i tak držela na hraně pádu do chudoby. Počet míst za pokladnami v Lidlu nebo za volanty kurýrních aut není nekonečný.

Kolaps institucí a sociálního státu dosud zasahoval jen nejchudší vrstvy. Občany, kteří si za svoji situaci podle mínění většiny mohli sami, protože se prý špatně učili nebo udělali v životě chybná rozhodnutí. Teď se bude týkat i střední třídy. O co všechno jsme špatnými rozhodnutími vlády i nás samotných přišli, se dozvíme v blízké budoucnosti. A nebude to světlá budoucnost.

Tématu se podrobně věnujeme také v podcastu Studio N:

Zůstaňte v obraze a sledujte nejčerstvější informace kolem koronaviru na jednom místě.

Koronavirus

Názor

Česko, Komentáře, Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější