Nesmíme se propadnout do bažiny beznaděje, už se trápí i největší držáci, říká psycholog
„Je to extrémně frustrující situace. Máte naproti sobě někoho, kdo se dostává do existenciální pasti, kterou si nevybudoval sám, sjíždí dolů a nemá se čeho chytnout. Kouká na mě a já mu nemám co nabídnout,“ říká psycholog Radek Ptáček, kterého tváří v tvář některým klientům zasaženým koronakrizí opouští jindy neutuchající optimismus. Čeho se nejvíc obává? Jaká má doporučení? Kde sám bere naději?
Vzhledem k tomu, že v poslední době jako psycholog upozorňujete, jak současná situace zasáhla rodiny s dětmi, výjimečně si dovolím začít rozhovor hodně osobně. Chvíli předtím, než jsem se šla připojit k našemu videorozhovoru, měl náš třeťák při domácí výuce zkrat…
A záchvat vzteku? Ty jsou v dětství přirozeným projevem. Ve třetí třídě by se měly vyskytovat už jen minimálně, ale podobné zprávy mi hlásí rodiče ze všech stran, bez ohledu na věk dítěte. Jde o jeden z projevů, kdy děti dávají najevo, že je toho na ně moc. Stává se to proto i v „nejlepších“ rodinách.
To jste mě uklidnil. Když se to občas stane, mám strach, jestli něco nedělám úplně špatně.
Nebojte. V této situaci je záchvat vzteku přirozený a normální. Mohu vás i ostatní rodiče, kteří tyhle chvilky prožívají nejspíš se svými dětmi, uklidnit, protože takový záchvat spouští nejhlubší struktura v mozku, tedy limbický systém, který je zcela nezávislý na šedé kůře mozkové. V tu chvíli to není „vaše dítě“, nijak se ho to nedotýká, jde to zcela mimo něj.
Když to odezní, chovají se, jako by se nic nestalo, že? Nás dospělé to překvapuje a trápí, ale nemusí – v dětství jsou takové reakce v určité míře běžné a nutné. My dospělí si to pak bereme víc než děti.
Když si o tom rodič večer s dítětem promluví, zjistí, že dítě si ani neuvědomilo, že mělo emoční výlev a že na něj matka ječela. Naopak, kdyby tyhle záchvaty dítě nemělo, bylo by to zvláštní. Je to ventil. Stává se to i za běžných okolností, ale v současné situaci je už náš limbický systém nadměrně citlivý, dlouhodobě stimulovaný řadou stresových podnětů, které se pak nakumulují, a v jednu chvíli to bouchne.
Situace je těžká pro většinu lidí, pro každého trochu jinak. Jsou tu nemocní a jejich rodiny, izolovaní senioři, vyčerpaní zdravotníci, lidé v existenčních problémech – dostaneme se k nim. Ale zůstaňme ještě u rodičů a dětí. Sám jste v televizní debatě použil spojení „rodiče v první linii“. Není srovnání se situací zdravotníků, kteří v první linii opravdu jsou, příliš nadnesené? Nejsou naše stresy s dětmi ve srovnání s tím legrační?
Je to jiná nálož, než jakou prožívají zdravotníci, ale je obrovská. Lidský mozek je konstruovaný na
