Stalking za časů politických problémů. Román oceněný Bookerem vychází česky

Hlavní hrdinku a vypravěčku Mlíkaře, třetího románu Anny Burnsové, neznáme jménem. Je to prostřední dcera, prostřední ségra, ale také jakože holka nebo kočka prašivá. To podle toho, kdo o ní zrovna mluví. Matka, sestry a bratři, její současný jakože kluk nebo hysterický zhrzený obdivovatel a lokální rádoby hrdina Někdo McNěkdo. Je totiž důležité se vyhnout čemukoliv konkrétnímu. Jména a jasná vyjádření jsou postoj. A postoje vás činí zranitelnými. Můžou vám ublížit, můžete kvůli nim přijít o ty, které jasně a nezpochybnitelně milujete. Jak také jinak, když hrdinka Mlíkaře žije v Severním Irsku, kterým už nějakej ten pátek zmítaj politický problémy.

Problémy, které začaly eskalovat koncem šedesátých let („ve čtvrtek, v šest hodin večer,“ zazní v prvotině Anny Burnsové No Bones) a skončily Velkopáteční dohodou v roce 1998. Zemřelo během nich na 3500 lidí během samotných násilných akcí a bezpočet dalších v rámci vyřizování účtů a vymáhání nepsaných pravidel, které ovládaly obě znesvářené komunity protestantských loajalistů a katolických odpůrců. A právě o ona nepsaná, nikde nespecifikovaná, ale fanaticky dodržovaná pravidla jde především. Všichni je znají, ale nikdo nevysvětluje. Zároveň se neustále proměňují a život je tak tancem na minovém poli. Každodennost všech ovládá to, co ví všichni odpůrci, všichni podporovači, všechny dobré ženy z ulice, všichni donašeči, všichni kámoši a kámošky i všechny úřady a pořádkový síly věrný tý zemi tam za vodou. A co na tom, že někdy to, co všichni vědí, nemá s pravdou nic společnýho? Jednou se to říká, jednou tu je tohlecto podezření, jednou už to prostě někoho napadlo. A tak to prostě je.

Fanynka Mlíkaře, co není mlíkař

Osmnáctiletá jakože holka si je toho všeho dobře vědomá. Jenže ani to jí nepomůže, když ji jednoho dne na ulici osloví Mlíkař. Tedy člověk, který není mlíkař, ale