Deník N

Vrtěti banderovci aneb Komunisté opakují své lži o ukrajinském boji za svobodu

Leták z roku 1918, kdy Ukrajina bojovala za svoji nezávislost. „Naši nepřátelé zmizí jak rosa na slunci. I my budeme vládnout své zemi,“ hlásá nápis. Foto: Wikimedia Commons
Leták z roku 1918, kdy Ukrajina bojovala za svoji nezávislost. „Naši nepřátelé zmizí jak rosa na slunci. I my budeme vládnout své zemi,“ hlásá nápis. Foto: Wikimedia Commons
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Komentář ukrajinského velvyslance Jevhena Perebyjnise o důležitosti dekomunizace a o tom, jak Moskva používá stejné metody jako za Sovětského svazu.

Ukrajina během uplynulých pěti let prošla řadou změn a reforem. K těm nejdůležitějším patří bezesporu dekomunizace. Odstranění pomníků sovětské éry a přejmenování ulic se stalo viditelnou stránkou tohoto procesu. K tomu nejdůležitějšímu, co se na Ukrajině odehrálo, však patří „dekomunizace myšlení“, zúčtování se zločinnou a prolhanou ideologií, která obrátila svět naruby a těžce poznamenala lidské myšlení ještě na dlouhá léta po formálním pádu komunismu na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století.

Zmínit je dobré také další proměnu Ukrajiny: zákaz samotné komunistické ideologie i jejího vykonavatele – komunistické strany. Trvalo bohužel velmi dlouho, než Ukrajinci pochopili, že skutečně svobodná a demokratická společnost je nemyslitelná bez očištění od vlivů komunisty stvořené falešné reality a pokroucené historie. Jak píše George Orwell: „Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.“

S úmyslem odvrátit pozornost od vlastních zločinů komunisté intenzivně vytvářeli teorie o „nepřátelích národa“, kam zahrnuli všechny, kteří jim odporovali či jen nesouhlasili s nenávistným režimem – aby je pak po milionech likvidovali v nejrůznějších lágrech. V tomto ohledu se komunistický režim nijak nelišil od toho nacistického.

Největším nepřítelem sovětských komunistů byli Ukrajinci, kteří se jim v bývalém Sovětském svazu postavili prakticky jako jediní. Nesmířili se s takzvanou kolektivizací, za což miliony z nich zaplatily životem během uměle vyvolaného hladomoru. Nesmířili se s rusifikací, což stovkám tisíc z nich přineslo smrt v gulagu. V boji proti komunistickému režimu neváhali vzít do rukou zbraň, proto všichni, kteří usilovali o ukrajinskou nezávislost, byli označeni za „zločince“.

Současný ruský režim, který navenek již nevzývá ideologii komunismu, ale zato velmi důsledně nadále používá komunistické metody propagandy a potlačování jiného názoru, opětovně vytáhl kartu banderovců s cílem vylhanou historií o jejich „zločinech“ zpochybnit současný boj Ukrajiny za svobodu a nezávislost. Mobilizoval za tímto účelem celou svou zahraniční síť, nešetří sil ani dalších prostředků.

Nepřekvapí proto, že následovníci sovětských komunistů v Česku podle vzoru svých učitelů opakují nesmysly o ukrajinském povstaleckém hnutí, veřejně si vymýšlejí a lžou o údajném podílu banderovců na vraždách volyňských Čechů, zejména pak během tragédie v Českém Malíně. Zarážející a varovné však je, že tuto rétoriku Kremlu přejímají i ti, kteří by měli umět pracovat s fakty, nikoli s v Moskvě vykonstruovanými falešnými zprávami.

Komunistické mýty hluboko v podvědomí

Žádný z mýtů, kterými kolektivní paměť v Česku otrávili komunisté, nemá tak dlouhého trvání jako ten o „zločinných banderovcích“. Tito „strašáci“ ale nemají pražádnou oporu ve faktech. Obraz banderovců vytvořený na konci čtyřicátých let komunisty zasáhl podvědomí Čechů natolik silně, že mnozí dnes ani na vteřinu nepřipouštějí, že by mohli být obětí lži.

Lež komunistické propagandy nezná výjimky. Kupříkladu tragédie Českého Malína – podívejme se na ni prostřednictvím faktů a dokumentů, třeba svědectví zveřejněných v roce 1944, tedy necelý rok po tragédii, v publikaci Františka Pexy Nezapomeneme, pomstíme! Publikace, jejíž kopie je volně dostupná na internetu, vznikla na základě vyšetřování vedeného generálem Ludvíkem Svobodou a obsahuje bezprostřední svědectví několika volyňských Čechů, kterým se jako zázrakem podařilo přežít nacistický masakr.

Co se z knihy dozvíme? Ovšemže zde není ani zmínka o tom, že by se zločinu v Českém Malíně zúčastnili také banderovci. Namísto toho v záznamech některých očitých svědků čteme: „Němci patřili k oddílům SS a na čepicích měli umrlčí lebky. Byli mezi nimi také ruští bělogvardějci a Poláci z kolonií Nerotůvka a jiných okolních obcí. Několik Němců mluvilo lámaně česky (starosta vesnice Jan Činka).“

Takto bychom mohli citovat dál. Kdo má zájem, snadno si výše zmíněnou publikaci najde na internetu. Z uvedeného vyplývá jedno – a to hlavní: vinu na tragédii Ukrajinského a Českého Malína nesou němečtí nacisté. Oni spáchali masakr, během kterého zahynuli převážně Češi a Ukrajinci, kteří vedle sebe žili dlouhá léta v míru a v dobrých sousedských vztazích. Tvrdit cokoli jiného je nejen popření historie, ale i chladný cynismus.

A role Ukrajinské povstalecké armády (UPA)? Nahlédněme do Zápisu o vyvraždění obyvatelstva, spálení a vyloupení obce Český Malín hitlerovskými zločinci, podepsaného 3. dubna 1944 generálem Ludvíkem Svobodou a rovněž otištěného ve zmíněné publikaci: „Po seřazení a spočítání obyvatel Českého Malína odvedli je Němci do zahrad mezi domy v Ukrajinském Malíně. Zatím už Němci začali pálit Ukrajinský Malín, také střelba se zesilovala. Němci tvrdili, že prý byli napadeni tlupou ‚banderovců‘.“ Znamená to, že banderovci nejenže nestáli na straně Němců, ale naopak proti nim bojovali? To ovšem jaksi nezapadá do kremelských šablon, jimiž argumentují komunističtí soudruzi.

Dokládají to rovněž archivní materiály UPA, s nimiž v připravované knize Dobří sousedé: vzájemné vztahy volyňských Čechů a podzemí OUN a UPA pracuje ukrajinský historik Jaroslav Antoňuk: „Malín se snažila ubránit jednotka UPA vedená Andrijem Havryljukem. V nerovném boji s Němci nicméně 16 povstalců zahynulo, zachránil se pouze jeden. Zároveň Němci zničili jednotku UPA ‚Čumaka‘ (40 bojovníků), kteří bránili Malín.“

Informace, že jednotka UPA „Čumaka“ měla rozkaz bránit Malín před zničením nacisty, se objevuje i v záznamu výslechu bojovníka UPA Vasyla Soloveje (archivní oddělení USBU v Rivnenské oblasti, případ 10919), zadrženého a odsouzeného později sovětskými orgány: „Když Němci začali vypalovat Malín, náš oddíl do vsi vtrhnul s úkolem Němce vyhnat, avšak v okamžiku otevřeného boje nás Němci obklíčili a pobili.“

Tato historická práce opírající se o archivní materiály kromě jiného potvrzuje, že mezi ukrajinskými povstalci a volyňskými Čechy převládaly normální, korektní vztahy. Mnozí Češi podporovali Ukrajince v jejich boji za nezávislost, a někteří se dokonce (byť jich nebylo mnoho) účastnili bojů na straně UPA. Ukrajinci pak respektovali většinovou pozici volyňských Čechů, kteří zachovávali neutralitu a nechtěli se jednoznačně přiklonit ani na jednu stranu.

Je ale třeba přiznat, že v závěru války ojedinělé konflikty mezi UPA a Čechy vznikaly kvůli snaze povstalců přimět volyňské Čechy, aby se spolu s nimi zapojili do boje proti komunistickému režimu. Mluvit ale o mnohočetných obětech v důsledků těchto konfliktů rozhodně nelze.

Dokumenty, které by nás v tomto směru zbavily pochybností, nemáme bohužel k dispozici, věřit lze pouze tomu, co o volyňských Češích píše ve své publikaci již zmíněný František Pexa: „Tak jako všichni čeští lidé v cizině, odloučení od své vlasti, snažili si udržeti svůj český jazyk, kulturu i národní vědomí jak za carského, tak později za polského režimu, ačkoliv naráželi na mnohé překážky. Pomáhalo jim však, že byli obklopeni dobrosrdečným ukrajinským lidem, utlačeným za obou těchto režimů, s nímž se vždy dobře snášeli.“

Desítky tisíc československých obětí

Bylo by jistě užitečné, kdyby čeští soudruzi věděli, že podle zjištění českých historiků bylo v období let 1918 až 1956 na území Sovětského svazu vystaveno represím sovětského totalitního systému 25 tisíc až 30 tisíc československých občanů. Přesné číslo lze zjistit pouze v ruských archivech, ty jsou ale nedostupné. Z materiálů, které získal český badatel Štěpán Černoušek, vyplývá, že jen na území sovětské Ukrajiny komunisté zastřelili téměř 600 Čechů.

Největší poprava se odehrála 28. září 1938 v Žytomyru, kde bylo zastřelo 78 lidí s českými kořeny, jež režim vinil z přípravy „české vojensko-povstalecké špionské organizace“. Něco mi ale říká, že soudruhy to moc zajímat nebude, protože komunisté na fakta neslyší.

Historie je věc složitá a subjektivní. Výklad jakékoli historické události nikdy nebude zcela objektivní, protože i historik může být ovlivněn svým pohledem na svět, svými názory. Pravda bude vždy někde uprostřed. Je to přirozené. Co ale není přijatelné, je to, když se namísto historiků zmocní historie politici vydávající za historický fakt vyloženou lež.

Složité a nejednoznačné jsou také dějiny ukrajinského povstaleckého hnutí. Nacházíme v nich vítězné stránky, ale i události, které lze z dnešního pohledu považovat za zločin. Ani jedna z armád bojujících ve druhé světové válce nemá – pokud jde o lidské životy – čistý štít. Je nutné si to přiznat, prosit o odpuštění – a odpouštět. A to všem stranám – nikoli jen těm vybraným. Ukrajina je na to připravena. A připravena je také vzdát hold těm bojovníkům za naši nezávislost, kteří pokládali své životy za osvobození rodné země od nacistických a komunistických okupantů.

Autor je ukrajinský diplomat, od ledna 2017 působí jako velvyslanec v České republice.

V tomto okamžiku nejčtenější