Podřezáváme si pod sebou větev? Čeští vědci se v nové knize neshodnou
Dá se antropocén jednoduše definovat jako „období, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém“? A jde spíše o vědecký termín, metaforu, nebo módní klišé s apokalyptickým nádechem? V češtině zatím nejobsáhleji zkoumá původ i možnosti využití zmíněného pojmu stejnojmenná kniha vydaná nedávno Academií a sepsaná kolektivem dvaceti českých vědců. Většina z nich působí v Centru pro teoretická studia, což je společné pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky.
Jednotliví autoři zastupují velmi odlišné obory a zabývají se v knize širokou škálou témat: kromě těch převážně přírodovědných a sociologických například tím, zda je možné exaktně vyčíslit, jakou finanční hodnotu a ekonomický přínos příroda pro člověka představuje. Nebo jestli by nebylo vhodnější místo o „antropocénu“ mluvit o „kapitalocénu“, protože ekologickou stopu nezanecháváme všichni stejně velkou.
Situace, či krize?
Přispěvatelé knihy se liší nejen svojí specializací a v náhledu na to, co vše může znamenat antropocén. Rozchází se také v hodnocení soudobé ekologické situace či krize (a podílu člověka na jejím vzniku): geolog, klimatolog a esejista Václav Cílek o ní píše s nemalým zneklidněním, podobně jako filozofka Eliška Fulínová, která současné příslušníky homo sapiens příkře označuje jako „pitomé tvory“, kteří si pod sebou podřezávají větev.
Naopak archeolog a historik Petr Meduna mluví o soudobém ekologickém hnutí jako o nové vlně chiliasmu, který lidstvo pravidelně přepadá