Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Macron a Erdogan si poměřují svaly. Potřebují jeden druhého jako hrozbu, která odvede pozornost od jejich problémů doma

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan a jeho francouzský protějšek Emmanuel Macron se zrovna nemusí. Foto:  ČTK / AP / Lefteris Pitarakis
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan a jeho francouzský protějšek Emmanuel Macron se zrovna nemusí. Foto:  ČTK / AP / Lefteris Pitarakis

Komentář Lucie Tungul: Nejen evropská veřejnost před nedávnem zpozorněla poté, co prezident Emmanuel Macron v souvislosti s několika útoky islámských extremistů ve Francii v ostře laděném projevu vyhlásil válku islámskému separatismu a jeho turecký protějšek Tayyip Erdogan mu vzkázal, aby se nechal vyšetřit. Paříž poté odvolala svého velvyslance z Ankary a napětí by se dalo krájet. Co se to vlastně mezi oběma zeměmi a jejich nejvyššími představiteli děje? Překvapil svou rétorikou Macron, či naopak Erdogan? Jak velká je šance, že se situace uklidní a oba lídři svá prohlášení i související kroky změní?

Abychom si mohli odpovědět na tyto otázky, musíme se vrátit o řadu let zpět. Současná „přestřelka“ totiž není jen bezprostřední reakcí na nedávné události, její kořeny sahají mnohem hlouběji.

Celá řada evropských zemí měla počátkem 21. století za to, že Turecko se vydalo na cestu k plnohodnotné demokracii. Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP) a jejího předsedu Erdogana vnímaly jako síly, které chtějí zemi dovést do Evropské unie, byť získání plného členství bude přece jen nějakou dobu trvat.

Po roce 2007 však Erdogan začal pomalu konsolidovat moc ve svých rukou a od roku 2010 se začalo měnit i to, jak ho do té doby vnímal Západ. To se postupně zhoršovalo – po roce 2013 kvůli zásahu proti protestujícím v parku Gezi v Istanbulu, zprávám, že Turecko se staví minimálně vlažně k boji proti Islámskému státu, s čistkami po nezdařeném puči v roce 2016 či s invazí do Sýrie a boji proti kurským jednotkám.

Bylo by však mylné domnívat se, že se za poslední roky Erdogan změnil z demokrata v autoritáře. Jeho kroky byly problematické hned od jeho nástupu k moci. Uměl je ale velmi dobře „rámovat“ neboli interpretovat ne vždy v souladu s realitou a použil některé nástroje demokratizace a europeizace k oslabení tzv. kemalistické opozice, která ovšem sama demokratickou nebyla.

Byli to právě kemalističtí generálové, kteří nechali od 80. let islám v Turecku sílit jako protiváhu silné radikální levici. Pohled Západu na Erdogana tak zjevně ovlivňovala špatná znalost tureckého prostředí umocněná jeho politickou obratností a touhou, aby se pod jeho vedením naplnily představy o Turecku jako o první liberální demokracii ustavené v převážně islámské společnosti.

Hledá se dobrý muslim

Po útocích 11. září 2001 mnoho západních liberálů hledalo tzv. „dobré muslimy“ a 

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější