Nová ředitelka Národní galerie Alicja Knast k nám přináší to lepší ze současného Polska

Smyslem tohoto textu není ani v nejmenším vstupovat do debaty o šťastné ruce ministra kultury, který takto rozhodl, a jakkoli srovnávat vhodnost těch, kdo se octli v užším výběru.

Jiří Fajt byl rozhodně člověkem, který po mnoha letech otevřel NG světu, začal sem vozit velká jména, velké projekty, navazovat kontakty s největšími zahraničními institucemi. Politický kontext a okolnosti spojené s jeho odvoláním vedly zřejmě ministra k tomu, že zvolil, jak zvolil.

Jmenováním Alicje Knast se pozornost české výtvarné obce stáčí k Polsku, o jehož kulturní scéně, muzeích a galeriích se v Čechách moc neví. V Praze velmi málo, v Brně či v Olomouci víc. Za časů komunismu vzhlíželi čeští výtvarníci k Polsku jako k mekce současného umění, kde se zkoušely všechny výboje jako v západní Evropě. V posledních letech tam stále vystavovalo dost Čechů, české kulturní instituce ale na Poláky téměř zapomněly.

Co nám může kurátorka z takové země přinést?

Nevábný obraz oficiálního Polska

Polsko má dnes v kulturních kruzích Čech i Evropy nevábnou image: země, kde veškerou moc drží v rukou jeden autokrat a jeho jedna strana (říká si „konzervativní“), kteří jsou v silném vleku katolické hierarchie, a kde se vývoj otáčí směrem dozadu, do národoveckých představ předválečného období. Posledním příkladem je nedávné rozhodnutí polského Ústavního soudu, předem zreformovaného vládní stranou, které ženám přikazuje donosit a porodit i poškozený plod. Je to jediný případ v Evropě. A taky se mu mladá generace postavila v ulicích.

Polsko je dnes zemí, kde vláda prosazuje v kulturní rovině opak všeho moderního, avantgardního, odvážného, svěžího. Přimalovala umělkyně Elżbieta Podleśna na jednom plakátě Panence Marii a Jezulátku svatozář v duhových barvách? V šest ráno k ní do bytu vpadlo šest policistů, udělali jí