Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Česko stojí na prahu další zásadní transformace, změna poprvé míří za hranice postkomunismu

Už je zase čas na zásadní změnu. Foto: Gabriel Kuchta / Deník N
Už je zase čas na zásadní změnu. Foto: Gabriel Kuchta / Deník N

Komentář Jiřího Pehe: Vládou nezvládnutá druhá vlna epidemie nemoci covid-19 se stává katalyzátorem politických změn u nás. Selhání kabinetu Andreje Babiše, jakož i jeho samotného, změny urychlují, ale v pozadí jsou hlubší příčiny: generační výměna, posilování občanské společnosti, technologické změny a globalizace.

Přeskupování sil na české politické scéně a vznik nových politických subjektů jsou tak začátkem další ze zásadních transformací české politiky, kterých jsme od roku 1989 zažili několik. Od těch minulých se začínající změna ovšem v jednom aspektu zásadně liší: směřuje za hranice postkomunismu, v jehož rámci znovuzrozená česká demokracie po roce 1989 zatím fungovala bez ohledu na to, jaké politické síly v ní zrovna dominovaly.

První fáze: od sametu ke svobodným volbám

První zásadní transformací prošel český politický systém během sametové revoluce, v níž zkolabovala vláda jedné strany. V jednáních u kulatého stolu mezi představiteli komunistické strany a Občanského fóra se podařilo dohodnout hybridní politické aranžmá, které mělo umožnit přechod k plně demokratickému systému symbolizovanému konáním prvních svobodných voleb v červnu 1990.

Vláda ustavená 10. prosince 1989 byla složená z komunistů i představitelů disidentské komunity, do funkce prezidenta byl 29. 12. 1989 zvolen lídr antikomunistické opozice Václav Havel. Zastupitelské sbory pak kooptovaly v lednu 1990 další zástupce opozice.

Stranické spektrum až do červnových voleb odráželo „revoluční“ poměry. Z komunistické kontroly se začaly vymaňovat strany, kterým KSČ dovolila existovat v letech 1948 až 1989 v rámci Národní fronty, a obnovila se sociální demokracie, kterou komunisté v roce 1948 pohltili. Hlavními silami v hybridním systému zůstávala ale komunistická strana a samozřejmě Občanské fórum, které bylo samo o sobě širokou platformou antikomunistických sil.

Vítězství OF v prvních svobodných volbách na jedné straně stvrdilo změny započaté v listopadu 1989, ale zároveň otevřelo cestu k vytvoření skutečně pluralitního politického systému. I proto se OF začalo krátce po volbách štěpit.

Druhá fáze: 1990–1992

V období od prvních svobodných voleb v červnu 1990 až do voleb v roce 1992 se utvořily základy stranického systému, který poměrně věrně kopíroval západní politické systémy v tom, že se v něm nové politické subjekty začaly srozumitelně „rovnat“ na pravolevé škále. Zároveň ale jeho podobu ovlivňovaly dva specifické faktory: rozpad československé federace a těžká defenziva, v níž byla levice po 41 letech vlády „levicové“ státostrany. Dynamiku politického vývoje tak zcela kontrolovaly strany, které se přihlásily k pravici.

Zároveň se v této době začaly už projevovat i další specifika českého postkomunismu, která měla hrát důležitou roli v příštích letech: účelově přepjatá ideologičnost zejména pravicových stran, chatrné členské základny nových stran (k čemuž přispíval i obecný odpor ke stranictví po čtyřech dekádách komunismu) a jistý kult osobnosti představovaný zejména Václavem Klausem v čele Občanské demokratické strany.

Třetí fáze: 1992–1996

V období vlády silné pravicové koalice se na jedné straně uskutečnily zásadní transformační kroky, které definitivně – i když s nemalými transformačními náklady i za cenu ohýbání práva – přeměnily postátněné hospodářství v tržní, ale také kroky, které na léta dopředu definovaly podobu českého politického systému. Důležitá byla zejména postupná emancipace demokratické levice, která převzala v levé části politického spektra roli hegemona od komunistů. Tu dovršil nástup Miloše Zemana do čela ČSSD.

Politické parlamentní spektrum se tak v této době definitivně ustálilo do podoby, která pak přetrvala téměř čtvrtstoletí. Byly v něm zastoupeny všechny politické filozofie známé ze Západu: od extrémní a demokratické levice přes křesťansko-demokratickou politiku až po liberální a konzervativní subjekt.

Zároveň se v tomto období začala naplno projevovat již zmíněná postkomunistická specifika. Patřila k nim zejména vypjatá ideologičnost, která byla ovšem převážně účelová, jakož i „postkomunistická“ neúcta k právnímu státu a „vyšším hodnotám“. Naplno se rozvinul již uvedený kult osobnosti. Česká společnost se politicky rozdělila do táborů podporovatelů Havla, Klause a Zemana, přičemž Havel hrál zpočátku roli jakéhosi svorníku v tomto klanovém pojetí politiky.

Jako fatální pro budoucnost stran, které byly později nazývány „tradičními“, se ukázala být jejich personální slabost, spočívající v relativně malých členských základnách. Všechny se spíše formovaly „shora“ a byly kontrolovány skupinkami politiků, kteří nepodléhali významnější demokratické kontrole zdola.

V rukou poměrně malé skupiny politiků se tak během transformace hospodářství, kdy se rozhodovalo o velkých přesunech majetku, koncentrovala obrovská moc. Mnoho nových vlivných ekonomických aktérů, kteří byli privatizací a dalšími transformačními schématy „stvořeni“, mělo silné zpětné vazby na politiky, a tak se začal rodit systém klientelismu. V něm se politika, obrazně řečeno, zprivatizovala do rukou těchto, často velmi pochybných, podnikatelů.

Čtvrtá fáze: 1996–2013

V tomto relativně dlouhém období byla česká politika definována trendy, které v ní převážily v období první Klausovy vlády v letech 1992–1996. Nástup levice nakonec vedl k ustavení prvního kabinetu s ČSSD v čele v roce 1998 a následně se vlády vedené ČSSD a ODS pravidelně střídaly u moci. Ale političtí analytici, kteří viděli nástup tohoto politického kyvadla jako kopii stejných politických mechanismů na Západě, se dost mýlili.

ČSSD, tak jak ji stvořil z obnovené ČSSD a různých postkomunistických stran Zeman, měla daleko k sociální demokracii západního typu. Panoval v ní stejný hodnotový relativismus jako v ODS. V obou hlavních stranách, které měly dominovat české politice po mnoho let, vládla technologie moci, nikoliv ideje. Kult osobnosti otců-zakladatelů v nich dlouho fungoval i poté, co z jejich čela Klaus a Zeman odešli.

Charakter české politiky pak na léta určila opoziční smlouva, kterou dříve údajně nesmiřitelní oponenti Klaus a Zeman cynicky stvořili. Obě strany si rozparcelovaly vliv v mnoha důležitých institucích státu i strategických podnicích, v nichž měl stát většinu. V obou se také začaly rodit „kmotrovské“ praktiky.

ODS byla těmito praktikami postižena více, protože měla silné vazby na různé pochybné podnikatele už z dob privatizace, ale ČSSD, zejména v době opoziční smlouvy, „náskok“ ODS v korupčních vazbách značně zmenšila. Spolupráce obou stran také na dlouho zcela rozmazala hodnotové rozdíly mezi levicí a pravicí. Šéf ČSSD v letech 2005–2006 Jiří Paroubek tak byl „sociálním demokratem“ asi stejně, jako byli skutečnými „konzervativci“ jeho nástupci, občanští demokraté Mirek Topolánek a Petr Nečas.

Obě velké strany, které se střídaly u moci, se sice v obecném smyslu lišily důrazem na velikost státu a státní výdaje, ale pokud jde o hodnotové zázemí, byly si obě velmi podobné tím, jak politiku chápaly jako pouhou technologii moci. A také tím, jak se do jejich politiky začalo vkrádat národovectví a obrana nikdy řádně nedefinovaných „národních zájmů“ coby hráze proti integračním tlakům Evropské unie a dalších nadnárodních organizací, jejichž členem se země stala.

Politiku obou stran pak navíc stvrdili na Hradě jejich bývalí předsedové.

Pátá fáze: 2013–2020

Politika, v níž nemalou roli hrály zákulisní dohody, klientelismus a srůstání ekonomických a politických zájmů, se oběma stranám vymstila. Když se po finanční krizi z roku 2008 začal zvedat v občanské společnosti odpor proti korupci a klientelismu, dokonale této situace využil (nebo ji spíše zneužil) v té době druhý nejbohatší český podnikatel, Andrej Babiš.

Ač byl sám produktem často patologických poměrů během privatizace i pozdějšího klientelismu, do politiky vtrhl se svým marketingovým týmem pod praporem boje s korupcí a „tradiční politikou“. Vystihl, že zklamání veřejnosti z praktik ODS a ČSSD i jejich různých menších koaličních spojenců dosáhlo bodu, kdy může zaútočit na samotnou podstatu demokratické politiky s tím, že nabízí jakousi nepolitickou, expertní alternativu.

Úspěšně navázal na politickou filozofii, která stála už u zrodu Věcí veřejných Víta Bárty, které byly ve vládě Petra Nečase v letech 2010–2012. Tedy v podstatě na ideu zprivatizování politiky do rukou silného podnikatelského subjektu. Jinými slovy: zatímco v minulosti museli podnikatelé bojovat o své zájmy s pomocí zákulisního ovlivňování a korumpování politiky, nyní si mocný podnikatel zprivatizoval politiku do vlastních rukou, což završil vítězstvím ve volbách v roce 2017.

Tento postup byl přitom prezentován jako očista zkorumpované politiky s pomocí „hnutí“, které vzniklo zdola. Postkomunistická travestie tak dosáhla svého pomyslného vrcholu: do čela země se postavilo „hnutí“, které bylo ve skutečnosti zcela kontrolováno a financováno mocným jedincem, jehož hlavním zájmem je obrana vlastních podnikatelských zájmů. Bezhodnotová technologie moci, kterou léta „pilovaly“ ODS a ČSSD, dosáhla svého pomyslného vrcholu.

Ačkoliv byl Babišův politický projekt prezentován jako útok na zkorumpovaný systém, jehož základy lze hledat v 90. letech, je ve skutečnosti jeho logickým vyvrcholením. Uspěl, protože se opřel o postkomunistickou část české společnosti. Ta nejprve (většinou vlažně) podporovala proces transformace a věřila rétorice politických stran vzniklých v 90. letech, ale po finanční krizi z roku 2008 a následných škrtech pravicových vlád začala vnímat liberálnědemokratický projekt jako zkorumpovaný.

Babiš se přesně trefil do nálad této části společnosti. A trefil se také do rostoucí úzkosti starších generací z globalizace, technologických změn i migrace. Pravicovou opozici udržoval na prahu bezvýznamnosti poukazy na její minulost, levicové strany si podrobil nejprve „nepřátelským převzetím“ jejich voličů a následně nabídkou spolupráce.

Současná transformace

Babišova strategie fungovala i proto, že zemi převzal v dobrém ekonomickém stavu. Mohl se úspěšně prezentovat jako úspěšný manažer, který nabízí postkomunistické části veřejnosti, otrávené klasickou politikou, nový, expertní přístup, opírající se o výsledky v podobě růstu životní úrovně a nejrůznějších sociálních opatření.

Zejména druhá vlna epidemie covidu-19 ovšem odhalila Babišovy slabiny. Spustila nejen proces jeho politického pádu, ale zřejmě i proces zásadní restrukturalizace českého politického systému. Zárodky tohoto vývoje byly přitom viditelné už před nástupem koronakrize.

Už před rokem bylo kupříkladu zřejmé, že z české politické scény pomalu odcházejí obě levicové strany. A to nejen kvůli jejich sázce na spolupráci s Babišem, ale i kvůli generační změně.

Babiš jim odsál velké množství tradičních postkomunistických voličů, takže se jeho voličská základna do značné míry překryla s elektorátem Miloše Zemana. Zatímco ale Babiš byl v době ekonomické konjunktury schopný doplňovat postarší voliče, kteří odcházeli z takříkajíc demografických důvodů, o mladší lidi, ČSSD a KSČM toho schopné nebyly a nejsou, a směřují mimo parlamentní politiku.

Současná krize také zafungovala jako katalyzátor změn v opoziční části politického spektra. Strany dlouho vysmívané Babišem jako relikty „tradiční politiky“ a zkorumpované transformační éry se s přibývajícími potížemi země začínají nejen jevit jako méně „odepsané“, ale navíc byly po letech dohadů schopné vykročit směrem ke koaliční spolupráci.

Ta sama o sobě přitom do jisté míry neutralizuje to, co voličům na těchto stranách vadilo, když vystupovaly samostatně: malicherné spory a zdůrazňování osobních animozit i rozdílů spíše než programových přesahů. Už samotná schopnost hledat a nalézt kompromis se tváří v tvář sektářské a agresivní politice Babiše jeví jako závan čerstvého větru, který by do jisté míry mohl odvát pachuť, kterou zanechalo u voličů těchto stran jejich minulé politické sektářství.

Vedle spojenectví stran spojených s obdobím transformace (ODS, lidovců a personálně v postavách otců-zakladatelů i TOP 09) se vynořil i koaliční projekt posttransformačních politických subjektů – Pirátů a hnutí Starostů a nezávislých. Kromě toho, že obě tyto formace jsou budovány na jiných základech než tradiční politické strany, oslovují i jiné voliče. Ti už svou mentalitou nenáleží k postkomunistické generaci.

Oba subjekty patří k liberálnímu středu. Jejich pružné struktury, relativní neideologičnost a to, že je nelze spojovat s „tradiční politikou“, jsou zřejmě také důvodem, proč podle prvních průzkumů až třetina voličů, kteří začínají opouštět Babišovo ANO, směřuje k Pirátům nebo STAN. Způsob, jakým oba subjekty vznikly z občanské společnosti a jak fungují, by mohl přirozeně zvýšit synergický efekt, pokud by spolupracovaly v koalici.

Zásadní změnu představuje i aktivizace občanské společnosti. Ta se masově postavila proti některým Babišovým praktikám, a ačkoliv epidemie zmenšila její možnosti organizovat demonstrace, zejména činnost Milionu chvilek pro demokracii pomohla vytvořit podhoubí pro nástup opozičních stran. Z tohoto podhoubí vzniká i nový politický subjekt.

Nahlíženo v obecnější rovině: česká politika se demograficky, zásluhou aktivizace občanské společnosti tvořené převážně mladšími lidmi i v podobě dlouho odkládané spolupráce (a tím i jakési rehabilitace) opozičních stran posouvá za éru postkomunismu. Její hlavní symboly – Zeman, Klaus, Babiš, KSČM i zemanovská ČSSD – jsou na odchodu. Voličská základna českého postkomunismu už přitom není dostatečně silná, aby si kontrolu nad českou politikou udržela.

Autor je politolog, publicista a ředitel New York University Prague.

V rubrice komentáře dáváme prostor různým úhlům pohledu, které nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější