Deník N

Český stát je nemocný idejemi, z nichž vznikl

Tomáš Garrigue Masaryk: Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty. Foto: ČTK
Tomáš Garrigue Masaryk: Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty. Foto: ČTK
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Komentář Jiřího Pehe: Tomáš G. Masaryk kdysi prohlásil, že státy se udržují idejemi, z nichž vznikly. Jeho postřeh je obvykle chápán tak, že stát se udržuje idejemi, které vytvářejí jistý pozitivní étos, vizi či smysl jeho existence. A co když ty ideje tak úplně nosné nejsou?

Masarykova myšlenka má i svoji odvrácenou stranu: státy mohou chřadnout, či dokonce zahynout, pokud ideje, z nichž vznikly, jsou slabé nebo prostě špatné, protože ve společnosti nevytvářejí sdílený pozitivní étos.

První republika byla dobrým příkladem. U jejího zrodu stály na jedné straně ideje pozitivní, jako bylo dědictví českého humanismu, který Masaryk viděl v kontextu „evropské otázky“. Na straně druhé si nesla i dědictví českého obrozenectví, které bylo v mnoha směrech provinčně uzavřené do sebe a opíralo se o defenzivní nacionalismus, jenž v sobě obsahoval notnou dávku falešných představ o české národní výjimečnosti. A bylo zde také dědictví politického partikularismu v podobě partajní rozhádanosti a žabomyších sporů.

Nový stát sváděla představa o vlastní výjimečnosti, opravňující k poučování jiných spíš než k hledání produktivních spojenectví, což se ukázalo být fatálním v období Mnichova. A jelikož šlo o především o český mesianismus, byla idea čechoslovakismu značně pragocentrická. Právě to bránilo hledání produktivního módu soužití s ostatními národnostními skupinami. Když pak přišla v podobě nástupu nacismu v Německu mezinárodní krize, začaly negativní ideje, které nový stát dostal do vínku, vítězit nad těmi „masarykovskými“.

Stát, který se rekonstituoval po druhé světové válce, na tom byl s pozitivními idejemi ještě hůř než ten masarykovský. Politický pluralismus v něm byl od počátku uměle omezen, slovenská otázka zametena pod koberec ve prospěch unitárního státu a panoval v něm „benešovský“ mnichovský syndrom, který se vyznačoval nejen nedůvěrou k Západu (a iluzemi o Sovětském svazu), ale také snahami vyřešit jednou provždy „německou otázku“ kolektivním odsunem Němců.

Poválečné Československo tak hned na začátku své existence ztratilo zrcadlo, které Čechům po staletí nastavovalo ne vždy snadné soužití s Němci. Zrcadlem, v němž se značná část společnosti i politiky začala zhlížet, byla ruská Byzanc, která tvořila jádro sovětského imperiálního projektu. Není třeba dodávat, že stát podpíraný takovými idejemi byl v mnoha směrech předem odsouzen k oněm čtyřem dekádám despotismu, které následovaly.

Sametový antikomunismus

Ideje, které stály u zrodu českého (nejprve československého) státu po roce 1989, jsou často zjednodušeně chápány jako jakési oživení těch masarykovských, kořeněných touhou po svobodě po čtyřiceti letech autoritářství, po „návratu do Evropy“ a po obnově parlamentní demokracie i tržního hospodářství.

Tyto ideje jistě tvořily určitý pozitivní étos, který však začal rychle vyprchávat, protože i polistopadový režim vykročil s idejemi a představami, jež v sobě silný pozitivní náboj nenesly. Začít lze českou verzí antikomunismu a obecněji postoji k předlistopadové éře.

Samotná myšlenka, že komunistický režim byl špatný, či dokonce zločinný, je samozřejmě správná a nosná, jenže polistopadový režim míru jakéhosi přirozeného antikomunismu mezi lidmi – jak před rokem 1989, tak po něm – nadhodnocoval. Zastíral si, že naprostá většina společnosti se s normalizačním komunismem sžila, a že ani „sametová revoluce“ nebyla vyústěním silného odporu většiny společnosti proti morálně zkorumpovanému a zločinnému režimu, ale spíš výsledkem jakési únavy z režimu, který už nebyl schopen plnit nepsanou smlouvu, že lidem zajistí snesitelnou životní úroveň i sociální jistoty a lidé na oplátku budou „držet hubu a krok“.

„Muzeum V. I. Lenina v bývalém Lidovém domě v Hybernské ulici v Praze je zvláště vyhledáváno mladými lidmi, kteří se zde mohou seznámit jak se životem V. I. Lenina, tak i s historií internacionálního dělnického hnutí,“ oznamoval dobový popisek pod fotografií, kterou v roce 1969 vydala ČTK.

Antikomunismus se tak stal spíše politickým než společenským projektem. Za antikomunistu se mohl prohlásit v podstatě kdokoliv, ať už režimu skutečně vzdoroval, nebo s ním aktivně spolupracoval. S komunistickou érou jsme se vypořádali s pomocí alibistického „lustračního zákona“, nikoliv hlubokou celospolečenskou debatou, odsouzením hlavních viníků a zákazem KSČ.

První roky po pádu komunismu se odehrávaly ve znamení politického antikomunismu pravicových stran, které tehdy vládly, přičemž „pod hladinou“ přežívala nemalá míra nostalgie po jistých aspektech bývalého režimu a tolerance vůči lidem, kteří z něj aktivně těžili. A ta mezi starší generací s postupem času a různými přehmaty režimu nového leckdy i sílila.

Výsledkem dnes je, že zatímco pravice se rozhořčuje nad politickým vzestupem lidí, jako je Andrej Babiš, značné části společnosti jsou jeho členství v KSČ i spolupráce s StB lhostejné. Ona část společnosti, která je tímto typem myšlení dodnes poznamenána, je též ochotná znovu přistoupit na zmíněnou normalizační smlouvu, kterou Babiš v mírnější podobě oprášil: já vám zajistím slušnou životní úroveň a bezpečí, vy mě necháte vládnout bez ohledu na moji minulost a antidemokratické sklony.

Nadvláda ekonomiky nad politikou

Úspěch této Babišovy nabídky ovšem souvisí s další „ideou“, na níž byl nový český stát po roce 1989 založen mnohem více než na boji za skutečnou demokracii a svobodu. Byla to idea

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější