Notes: Než vykřikneme jméno nejmocnějšího muže planety, mlčme na památku mrtvých z Vídně

Biden, nebo Trump? Trump, nebo Biden?

„Miluji moc. Avšak miluji ji jako umělec. Miluji ji, jako hudebník miluje své housle. Miluji ji, abych z ní vyluzoval zvuky, akordy a harmonie.“

Dějiny ta slova připisují Napoleonu Bonapartovi. O nějakých dvě stě let si slavným citátem vypomohl byznysový magazín Forbes, aby jím v listopadu 2009 uvedl první díl svého (téměř) každoročního žebříčku. Nazval ho Nejmocnější lidé světa.

Říkává se, že nejmocnějším člověkem planety je prezident Spojených států. A Forbes tomu dal tenkrát za pravdu, když za nejmocnější osobu pod sluncem prohlásil Baracka Obamu. Jenže další ročníky už Bílému domu nepřály tak, jak by z okřídleného rčení mělo vyplývat.

Prvenství tam zamířilo už jen dvakrát, v letech 2011 a 2012 a opět s Obamou. Čtyřletí 2013–2016 opanoval Kreml ztělesněný Vladimirem Putinem, zatímco v letech 2010 a 2018 obýval nejmocnější člověk světa pekingský Čung-nan-chaj: nejdřív Chu Ťin-tchao, po něm Si Ťin-pching.

Bílý dům v žebříčku nepozvedl ani Donald Trump. Být po jeho, jistě by sám sobě přidělil zlato, pro které má už ze dřívějška slabost. Ale takhle dosáhl maximálně na stříbro (2016), posléze na bronz (2018; v letech 2017 a 2019 Forbes svůj žebříček nevydal).

Teď, v listopadu 2020, se o post nejmocnějšího člověka planety bojuje znovu. A právě dnes, v úterý 3. listopadu, zuří první střet. Bitevní pole? Americké prezidentské volby. Od jejich výsledku se pak odvine bitva dlouhodobější, ale také důležitější: střet o podobu budoucího světa. Rusko v něm pořád svědomitě plní svoji roli sólisty, ale je to sólista vrásčitý a nad propastí výsluhy. Jeviště už místo něj ovládla Čína.

Vážení čtenáři, až budete číst zítřejší Notes, je velmi pravděpodobné (byť zdaleka ne jisté), že první bitva bude dobojována. A vy už budete spolu s námi znát jméno člověka, který v příštích čtyřech letech povede stále ještě jedinou světovou supervelmoc, a skrze ni bude ovlivňovat životy nás všech.

Bude to napínavá noc, napínavější než v roce 2016. Kdybyste náhodou zvědavostí nemohli dospat, nebo naopak chtěli bdít, zveme vás, abyste dnešní volební noc strávili po boku Deníku N a našeho amerického týmu. Vašimi průvodci budou Dominika Píhová, Kirill Ščeblykin, Jan Wirnitzer a Tomáš Linhart pod editorským křídlem Jana Kudláčka a v grafickém doprovodu Tomáše Kunce.

Jízdní řád volební noci s Deníkem N pro vás má Honza Wirnitzer. Stojí za pozornost i proto, že odhaduje, jak to celé může dopadnout.

A u prezidentských voleb v USA samozřejmě nesmí chybět Jana Ciglerová – opět už několik týdnů v osvědčené kůži americké zpravodajky. Jana je už teď v plné polní na Floridě, která skoro vždycky volí vítěze, a bude za vámi posílat rychlé a bezprostřední zprávy přímo z místa. Zatím se jejíma očima můžete projít předvolební Amerikou, například:

• Bydlela jsem u amerických venkovanů. Milují Ježíše a Trumpa a svět jim vysvětluje televize Fox
• „Takhle to dál nejde,“ říkají lidé ve Filadelfii. Obyvatelé největšího města v Pensylvánii nechápou zbytek státu
• Nevěří poště ani demokratům a žádná fronta je neodradí. Mezi Trumpovými voliči na americkém venkově

Kdo s koho? Biden, nebo Trump? Co nás čeká: svět podle Bidena, nebo svět podle Trumpa? A který by se vám osobně zamlouval víc? Vodítko nabízejí:

• Svět podle Bidena. Jaký by byl prezident ze státu, kde po volbách zakopávají válečnou sekeru
• Svět podle Trumpa. Jak bude vypadat jeho druhé funkční období, pokud znovu vyhraje

Bdít se dnes dozajista bude také v Bruselu. Ten si během Trumpova svérázného prezidenství užil svoje; Donald Trump měl na Unii opakovaně pifku a euro-americké vztahy za jeho vlády utrpěly. Co mohou prezidentské volby v USA změnit pro Evropskou unii, a tedy i pro nás? V co doufat, a čeho se naopak obávat? Odpovídá velká analýza naší bruselské zpravodajky Markéty Boubínové: Vztah EU–USA dál v Trumpově režii, anebo v rukách Bidenových.

Od amerických voleb ovšem nelze odpárat ani Rusko; rozhodně ne po zemětřesení vzešlém z voleb 2016. Kdo jiný než Petra Procházková by mohl lépe popsat Nejhorší americký scénář pro Moskvu? Ale pozor, varování: nejzjevnější odpověď vůbec nemusí být ta správná.

A v Deníku N samozřejmě nebude chybět ani vize Pekingu. Jak (staro?)nový vládce Bílého domu ovlivní nejdůležitější strategické soupeření dnešního světa, proberu po volbách s expertem na americko-čínské vztahy a poradcem vlády USA Danem Blumenthalem, autorem zbrusu nové knihy The China Nightmare: The Grand Ambitions of a Decaying State (Čínská noční můra: Velké ambice upadajícího státu).

Mimochodem, už jste s námi zahráli o Bílý dům? Vyhraje republikán Honza W., který se poučil z Nixonových chyb a teď se bije o lidnatý Texas? Anebo demokratka Dominika P., která si vede lépe než Biden, přesto zaškobrtla?

Tak s chutí do toho! Jak dnes podotkl zpravodaj BBC v USA Jon Sopel, čtyři roky Donalda Trumpa v Bílém domě dokázaly, že se dnes může stát úplně cokoli.

Před bouřlivou nocí ticho za mrtvé

Na ranní zahraniční poradě to říkal už náš berlínský zpravodaj Pavel Polák: takový teroristický útok Rakousko ještě nezažilo.

Vše, co o včerejší tragédii v centru Vídně zatím víme, podrobně shrnuje a souvislostmi proplétá Markéta Boubínová. Dočtete se o tom, co se stalo, o snaze zachránit nevinné i o pachateli. Pavel Markétin text doplňuje soustředěnější analýzou (nejen) džihádistického extremismu v rakouském prostředí. A samozřejmě i nebezpečí, které z něj plyne.

A já znovu myslím na už zmíněnou ranní poradu, kde mi při debatě o možném původu útočníka bleskl hlavou mně drahý Balkán a obří vídeňská exjugoslávská diaspora. Okamžitě jsem tu myšlenku odehnala a třikrát zaťukala na pomyslné dřevo. Marně, jak se brzy ukázalo.

Teď mi hlavou letí „exjugoslávský“ tweet, který mou skleslost dokonale vystihuje: „Doufám jenom, že útočník z Vídně není nikdo jugoslávského původu. Vzhledem k demografii vídeňské frustrované dělnické třídy s krizí identity by to nebylo žádné překvapení… Zas trochu negativní publicity o Balkánu ve světě, a na Balkánu munice pro pravičáky a populisty…“

Ale hlavně myslím na ty do konce života hluboce zraněné. Na mrtvé, ty čtyři nevinné i toho pátého, který je zmačkal a odhodil jako nějaký bezcenný použitý papír. A na to, odkud terorismu plynou všechna ta privilegia a jestli z toho všeho vůbec vede nějaká cesta ven.

Koronavirus. Bohužel

Věčné téma uplynulých dní, týdnů i měsíců, pročež mi v dnešním Notesu odpusťte jen velmi stručnou zmínku; však ony to ty nadcházející zase vynahradí:

Epidemie zpomaluje, vyhráno není. Známe čtyři scénáře vývoje do poloviny listopadu, všechny ve zprávě Hanky Mazancové.

Iva Bezděková má zas zprávu o tom, že praktičtí lékaři dostanou návod, jak vyšetřovat covid na dálku. Půjde to? A pomůže to?

Přednosta transplantační chirurgie v IKEM Jiří Froněk mluvil s Renatou Kalenskou o těžké Sophiině volbě i o tom, proč nesouhlasí se svým kolegou Janem Pirkem.

Spoluautor reportážní knihy Pandemie (s Vojtěchem Gibišem) Michal Kubal mluví s Janem Simkaničem o tom, proč čtenáře nechává nahlédnout na oddělení ARO nebo zasedání vlády a kde se skrývá lék na zatím neléčitelné.

A Financial Times vysvětlují, proč jsou technologičtí giganti odolní vůči obojímu: pandemii i politice.

V neposlední řadě:

V Bouřce a vichřici Evy Mošpanové se dočtete, proč Slováci ve velkém zatýkají své soudce a že nitky sahají až k Marianu Kočnerovi.

Papež František vysvětlil své na první pohled revoluční výroky o podpoře homosexuálních párů a civilních stejnopohlavních svazcích. Cenzuroval papeže Vatikán?

Česká olympijská naděje Barbora Seemanová se Davidu Janeczkovi s radostí svěřila, že díky výjimce pro profesionální sportovce znovu může i do tuzemských bazénů.

A po týdnu je tu i další díl občasníku o vědě a technice Částečný součet Petra Koubského. Tentokrát s půvabným titulkem (a neméně půvabným textem) Ubohá mrskavka bledá, informační paradox černých děr a nešťastný případ skotského fotbalového rozhodčího.

Zítra v tištěném Enku

• Ve Vídni zabíjel trestaný mladík
• Rakušané čelí nebezpečí, které je reálné a doma
• Prezidentské srovnání Trump–Biden a vztah k EU
• Pravicový pakt teprve čekají chvíle pravdy
• Pokles nakažených všichni sledují nadšeně, my opatrně, říká informatik
• Pozitivní na covid-19 je prý jedno procento Slováků
• Komentář: Ať vláda na procházky do přírody nesahá
• Šaty jsou něco navíc, říká fotograf, který dva roky fotil nahé lidi v evropských městech
• Mrzelo mě, že se za nás vláda nepostavila, říká plavkyně Seemanová

Odstřihávání sněhu

To je pro dnešek z dílny Deníku N vše. Za celou redakci se s vámi loučím a těším se na vás za tři týdny u svého příštího Notesu. To už bude skoro konec listopadu – myslíte, že do té doby napadne v nížinách sníh? Pokud v to doufáte a na bílý příkrov se po bídné loňské zimě těšíte, buďte náramně rádi, že zimu netrávíte v Severní Koreji.

K obvyklým krutostem drsné severokorejské zimy se totiž letos přidala jedna úplně nová: zavirovaný sníh, který dokáže šířit covid-19. Ano, po zákeřném „žlutém prachu“ z Číny, před kterým mají „všichni pracující“ zavřít okna a dveře, už se „nebezpečí invaze zákeřných virů“ v severokorejských státních médiích rozšířilo i na sníh. A také na ptáky, abychom nezapomněli.

„Zhoubný virus může (do KLDR) proniknout s přelétavými ptáky, a dokonce i se sněhem během zimní sezóny,“ varoval o víkendu ve vysílání státní televize KCTV ředitel Pchjongjangské lékařské univerzity Rjang Hjonmin.

Narážel patrně hlavně na to, že viru se v zimě daří jako rybě ve vodě; o tom, že by ptáci přenášeli covid, nejsou ale žádné důkazy. KCTV ale nelenila a připojila k Rjangovým slovům výstražnou grafiku. „Důkladně odřízněte nakažlivé nemoci vstupní cesty jako přelétavé ptáky a sníh!“ vyzvala Severokorejce.

Jak ale, šlaka, odříznout ten sníh?!