Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Kubal: Aby se něco začalo dít, musí to chtít Babiš. To je klíč ke všemu

Michal Kubal. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Michal Kubal. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Dva novináři napsali rozsáhlou reportáž o první vlně celosvětové pandemie koronaviru. V knize Pandemie sledují události od prvních zmínek výskytu neznámého viru v Číně až po zklidnění situace v Česku na konci jara. Kniha je mimo jiné cenná vyzdvižením jednotlivců, kteří v Česku zásadním způsobem pomohli se zvládnutím prvního šoku, připomenutím české stopy při hledání léků proti virům a nahlédnutím do zákulisí politiky. Zatímco Vojtěch Gibiš, působící v Televizi Seznam, se věnoval událostem v zahraničí, Michal Kubal z České televize se soustředil na domácí dění. Toho se týká i náš rozhovor.

Co vám v hlavě naskočí, když se řekne pandemie?

S tím slovem se mi teď pojí druhá vlna, bohužel asi mnohem víc než ta první. Doba, kterou si asi nikdo z nás nedovedl představit, ve které se odehrávají naprosto výjimečné situace od jednotlivých lidských osudů až po ekonomiku.

A Pandemie s velkým P?

Spousta práce, spousta hodin, které jsem strávil se zajímavými lidmi v době, kdy dělali všechno pro to, aby pomohli mnoha jiným lidem. Výzva, o které jsem strašně dlouho pochyboval, ačkoliv jsem si ji vymyslel. Ale na konci se úplně nedostavilo obvyklé uvolnění, které přichází, když člověk dopíše knížku a má hotovo. V tom nás ta doba předběhla ještě mnohem víc.

V knize píšete, že nápad na ni se objevil v půlce března. Přiblížíte nám ten moment trochu blíže?

Byl jsem doma, byl to víkend v půlce března, kdy se rozhodovalo o totálním zatažení za brzdu po vyhlášení nouzového stavu. Vláda zasedala dlouho do noci a v neděli večer vyhlásila omezení pohybu, které platilo od pondělí. V tu chvíli se veškeré mé mentální nastavení soustředilo na aktuální události s vědomím, že v nejbližší době nic jiného nebude.

Už dříve mě lákalo podívat se za kulisy historie. Bavili jsme se o některých projektech s armádou, protože mě například zajímalo, jak přemýšleli letci, když v roce 1940 létali nad Británií. Říkal jsem si, že teď, uprostřed závažné situace, je možná ta pravá chvíle. Že bychom se mohli pokusit zachytit do jakési časové kapsle uvažování, pochybnosti, rozhodování, radosti a strachy lidí, kteří v tom sehráli nějakou roli.

Hned na začátku jsme se dohodli, že Vojtěch bude psát zahraničí a já české prostředí, což pro mě znamenalo výhodu, že jsem si mohl příběhy do mozaiky vybírat podle svého. Chtěl jsem zachytit atmosféru od vrcholu státní pyramidy až po lidi, kteří se s tím vším potýkali v terénu na denní bázi jako sestry či záchranáři.

Vojtěch Gibiš tedy u toho byl hned od začátku?

Vojta byl po mé ženě první člověk, který o tom projektu slyšel.

Třeba to pro někoho v budoucnu bude užitečné

U vás to ale asi nebyla záležitost „nevím, co s volným časem, když je ten lockdown“, ne? Pandemii jste v práci pokrýval pořád a přibírat si k tomu ještě ve volném čase psaní knihy, to už zní skoro jako nezdravá zátěž.

Ona to byla unikátní situace a asi nikdy jindy bychom to nebyli schopni zvládnout, ale protože doba je tak výjimečná a veškerá pozornost je zaměřená k jednomu tématu, šlo to naopak ruku v ruce. Samozřejmě šlo o spoustu práce navíc, na druhou stranu se to dobře doplňovalo. Co jsem udělal v rámci své obvyklé denní agendy, pomáhalo knize, a naopak to, co jsem se dozvěděl z rozhovorů pro knihu, mi poskytovalo mnohem širší a hlubší vhled do aktuální situace a dalšího vývoje. Ale žádné jiné téma bez podobných okolností by asi nešlo zpracovat v takovém rozsahu v takto krátké době.

Bylo v tom i trochu terapie, jak stres z neznámého ohrožení přetavit v nějakou činnost?

To ani ne, stresu naopak přibývalo, když měl člověk kromě rodiny a práce na starost ještě něco dalšího. Ale zajímavý efekt to mohlo mít u respondentů, kteří se svěřovali, že jim naše rozhovory pomáhaly tříbit myšlenky a podívat se na hektické události trochu s odstupem.

Měli jste dopředu nějaký plán, jak dlouho se tomu chcete věnovat, kdy knihu uzavřít?

Ta knížka je zvláštní v mnoha ohledech. Nevěděli jsme, jak se situace bude vyvíjet, i proto jsme chtěli drtivou většinu rozhovorů nabírat průběžně. Aby se podařilo zachytit autentické momenty, které se vyvíjejí stejně jako jejich následná reflexe. Myslím si, že kdybychom rozhovory dělali třeba až někdy v létě, dívali by se na to všichni prizmatem „je skvělé, že to všechno dobře dopadlo“.

Dnes je perspektiva zase posunutá někam jinam. Právě ta

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Covid-19

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější