Jednou je nikdy, dvakrát Trump může být pořád Trump. Nejen v USA
Komentář Jana Moláčka: Ve středu ráno budeme možná znát jméno příštího amerického prezidenta. Jisté to není, sčítání rekordní záplavy korespondenčních hlasů se může protáhnout, vyloučená není ani právní bitva a zaznívají i temné scénáře předpovídající Trumpovo odmítnutí uznat případnou porážku, mocenský chaos a ústavní krizi.
Oč menší jistota ale panuje ohledně výsledku, o to jistěji lze prohlásit, že nikdy nebyl tak důležitý pro celý zbytek svobodného světa. Nikdy nebylo v amerických volbách tolik v sázce i pro nás.
Případná porážka Donalda Trumpa nabídne šanci začít pracovat na zasypávání příkopů, hojení ran a návratu společnosti z barikád zpět ke hledání konsenzu. Trumpovo eventuální vítězství ji minimálně o čtyři roky oddálí, pravděpodobně však znemožní na mnohem déle, a není vyloučeno, že ji zcela pohřbí. Nejen v USA, ale v celém svobodném světě, který Amerika tradičně vede, brání a inspiruje.
Kdo sledoval v uplynulých letech veřejnou debatu, nemohl si nevšimnout zásadního, klíčového rozdílu v prioritách obou táborů, na něž západní společnost rozdělilo Trumpovo zvolení, referendum o brexitu a různé národní variace na totéž téma, u nás například znovuzvolení Miloše Zemana.
Stručně řečeno – prioritou Trumpových odpůrců je nalézt společnou řeč s jeho příznivci. Prioritou tábora, jehož idolem je bezskrupulózní egomaniak v Bílém domě, je definitivě porazit své odpůrce.
Jako žádné jiné obecné tvrzení neplatí samozřejmě ani toto absolutně, současně před tím ale není možné zavírat oči. Leitmotiv diskuzí v rámci tábora, který trumpovský populismus a mocenské metody odmítá, je téměř neustále stejný – snaha porozumět motivacím voličů Trumpa, brexitu, Zemana apod. a úvahy, jak v politice a veřejné debatě zohlednit jejich zájmy a obavy. Oblasti na politické a ekonomické periferii západních zemí a problémy tamních obyvatel jsou v centru pozornosti a námětem tisíců reportáží, sociologických výzkumů a knih. Paradoxně jediný, kdo na ně okázale kašle, jsou populisté, kterým pomohly do funkcí.
Naopak narazit v táboře obdivovatelů amerického prezidenta nebo jeho různých místních klonů na pokus chápat obavy a legitimní zájmy těch, kdo jsou vítězným tažením populistů znepokojení – například příslušníků sexuálních, etnických nebo náboženských menšin, liberálně smýšlejících lidí či obhájců tolerance a otevřené společnosti –, je prakticky nemožné. Jsou v horším případě terčem útoků a vyhrožování, že bude hůř, pokud to okolnosti umožní (leckde, například v Polsku, už umožnily), v lepším případě slyší, že mají být zticha, moc na sebe neupozorňovat, a už vůbec nevznášet nějaké nároky – to celé je pak označováno za toleranci.
V souboji mezi Bidenem a Trumpem se nerozhoduje mezi liberální a konzervativní politikou v USA na příští čtyři roky. V sázce je souboj o to, zda se jako politická metoda prosadí naslouchání všem legitimním hlasům, znepokojeným a kritickým v první řadě, anebo snaha o jejich umlčování, diskreditaci, označování za „enemy of the people“ a přilévání oleje do ohně nenávisti vůči nim.
Tento přístup už napáchal katastrofální škody, vztyčil bariéry napříč společností a polil živou vodou nejodpudivější démony minulosti – xenofobii, nacionalismus a rasismus. Doufat, že s ním Donald Trump ve druhém volebním období přestane, je stejně naivní jako kdysi totéž očekávat od Miloše Zemana. Zákopová mentalita „nás“ proti „nim“ je základním stavebním kamenem politické DNA obou.
Spojené státy prokázaly větší odolnost vůči destruktivní síle této metody, než se leckdo před čtyřmi lety obával. Přesto jsou v jedné z nejhorších krizí své novodobé historie, zmítané divokými a často násilnými nepokoji. Ty mají příčinu ne v jednotlivých aktech rasismu či policejního násilí, ale ve frustraci příslušníků menšin z toho, že se reálně může obrátit trend, který jejich postavení sice pomalu, ale přece jen posouval směrem k úplné rovnosti.
Pro stabilitu a soudržnost společnosti nejsou tolik nebezpečné jednotlivé, byť tragické incidenty, jako spíš pocit, že jde o
