Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Kdyby byl Stalin jako Mao, kapitalisty by rozdrtil.“ Čínští komunisté se vymezují vůči Kremlu. Neberou ho jako partnera

Ještě v první polovině 50. let byli Stalin s Mao i přes různé menší neshody velkými spojenci. Pak se to ale úplně pokazilo (čínská známka z roku 1953, oba vůdcové jsou zobrazeni na terase Kremlu). Foto: Adobe Stock
Ještě v první polovině 50. let byli Stalin s Mao i přes různé menší neshody velkými spojenci. Pak se to ale úplně pokazilo (čínská známka z roku 1953, oba vůdcové jsou zobrazeni na terase Kremlu). Foto: Adobe Stock

Komentář Michaela Romancovova: Peking se dotkl citlivého místa. „Způsob, kterým se vůdce (míněno Stalin a Mao Ce-tung) zachoval před sedmdesáti lety, napověděl, kde a proč jsou Rusko a Čína dnes,“ napsal think tank blízký tamní vládě. Kdyby se takto někdo proti sovětskému vůdci vymezil na Západě, strhla by se smršť. Vůči Číně, od níž by chtěla pomoc i podporu, je Moskva bezradná.

Rusko je nejrozlehlejším státem světa i Evropy. Evropská část Ruska zabírá 39 % její rozlohy a s přehledem tak vytváří nejrozlehlejší státní území starého kontinentu (Ukrajina zabírá 5,9 %, Francie 5,4 % a Španělsko 4,9 %). V evropské části Ruska žije zhruba 110 milionů z jeho 144 milionů obyvatel, což z něj činí i stát s největší populací (Německo má 83 milionů, Británie 68 milionů a Francie 67 milionů lidí).

Spolu s vojenskou mocí tvoří rozloha a počet obyvatel tři základní složky ruského velmocenského statusu, k nimž Moskva s vervou přidává čtvrtou, „historickou“. Evropa totiž za své přežití vděčí Rusku, respektive jeho „osvobozovací“ misi. Jen díky Alexandru I. – géniovi míru byl prý poražen Napoleon – génius války. Jen díky Stalinovi byl poražen Hitler… Obsedantní posedlost historií, respektive její „správnou“ verzí, přivedla ruské politické elity k potřebě vtělit její „ochranu“ do ústavy. Kdo dogmatický výklad nerespektuje, vystavuje se riziku trestního stíhání. Ostatně, víme o tom svoje, stejně jako v Pobaltí, na Ukrajině nebo v Polsku.

Bylo by logické předpokládat, že když si Rusko s takovou vervou prostřednictvím uznání „historické pravdy“ vynucuje respekt v Evropě, když Spojené státy vyzývá k „vzájemně uctivému“ dialogu, že se tak bude i ono chovat k ostatním. Jednou z nepsaných součástí velmocenského postavení koneckonců je, že velmoc své zájmy a hodnoty prosazuje a hájí vůči všem. Američané tak činí s lidskými právy, Francouzi s odkazem revoluce a Číňané s dědictvím Mao Ce-tunga.

Nejdůležitější součástí státního kánonu „historické pravdy“ je pro Kreml bájeslovné pojetí takzvané Velké vlastenecké války. V ní byl Sovětský svaz věrolomně přepaden nacistickou saní, kterou díky geniálnímu velení Stalina, nezměrnému hrdinství Rudé armády a obětavosti pracujícího lidu nakonec dokázal zardousit v jejím berlínském doupěti. Budete-li chtít cokoli z toho rozporovat, minimálně se na vás snese mimořádně ostrá kritika, případně stanete před soudem. A stejně jako v sovětských dobách i v současném Rusku již v těchto případech opět platí, že stanout před soudem znamená být odsouzen. Možná to však neplatí tak úplně. Proč?

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější