Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Notes: Nevydařená Blatného premiéra málem zastínila čínské komunistické plénum i polské ženy, krtek byl přesto zachráněn

Notes. Ilustrační foto: Deník N
Notes. Ilustrační foto: Deník N

Některé články mých kolegů se mi nečtou lehko. Obnažují pravdu, kterou nechceme slyšet. Ano, Deník N je čtení pro statečné a silné osobnosti. Pátečním poněkud dušičkovým obsahem se vás pokusí provést s citem a ohleduplně Petra Procházková. Ale jednu pozitivní zprávu pro vás mám taky!

Nový pan ministr zdravotnictví vypadal chvíli jako hrdina, ale obraz muže bez bázně a hany odhodlaného zachránit národ tonoucí v koronavirovém marasmu mu notně pokazili moji dva kolegové Lukáš PrchalProkop Vodrážka. Možná že kdyby o jejich existenci Jan Blatný, doposud bezúhonný občan, věděl, tak by do vlády buď býval nechodil, nebo by alespoň nezastíral, že je signatářem petice, která vyzývá premiéra Andreje Babiše k rezignaci. „Blatný antibabišovskou petici skutečně podepsal,“ dokázali autoři článku.

Ministr zdravotnictví Jan Blatný. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Našinec to skoro nechce číst, protože v záplavě špatných zpráv čekal taky nějakou dobrou a příchod uznávaného lékaře Blatného do vlády s poněkud pošramocenou pověstí mohla být ta nejpříznivější zvěst tohoto týdne. Jenže ani on se nedokáže přiznat k vlastním činům, když se mu ty činy přestanou hodit do hokynářství.

Mlžení doprovázející odpovědi na dotazy, zda podepsal antibabišovskou petici, či ne, nevypadá jako ono inzerované zlepšení komunikace s veřejností. A vůbec nejhorším signálem je pro nás, novináře, že na zaslané otázky, slušné, nearogantní, věcné a krátké (kolega Prchal je pověstný svou stručností a kolega Vodrážka zase věcností) neodpověděl ani mezi politiky oblíbeným „no comment“. Asi mu za to nestojíme. My – ani vy, naši čtenáři.

Tak nějak za nás za všechny, kdo cítíme pachuť doprovázející první veřejné projevy ministra Blatného na jazyku, to vyjádřil komentářem, jak je jeho zvykem, Jan Moláček. „Chvilkař v Babišově vládě nevadí, mlžení ano,“ se jmenuje jeho stať. A v ní mimo jiné stojí: „Tohle je vážně to poslední, co potřebujeme – aby po ministrovi, který skončil kvůli naprosté ztrátě důvěryhodnosti, nastoupil ministr, který důvěryhodnost riskuje hned na první tiskové konferenci.“

Na té další v české televizi to sice napravil, protože si vzpomněl, že petici podepsal, ale to mlžení mu z politického životopisu už nic nevymaže. „Byl jsem zaskočen,“ vysvětlil, proč ho zradila paměť. „A víc vám k tomu neřeknu.“

Dost ale bylo Blatného. Myslím, že moji kolegové, kteří sledují domácí politické turbulence, mu ještě dají šanci v podobě dalších chytrých otázek.

I když se to zdá, nejsou všechna bída a neštěstí nastěhované do české kotliny. Tak třeba na Francouze kromě koronavirů útočí ještě i islámští fanatici. Zuzana Hevler popisuje v článku Útok v Nice rozvířil napětí ve společnosti, co svobodomyslní Francouzi hrdí na tradici volnomyšlenkářství zažívají. Zatímco řada českých mudrlantů ví teoreticky o islámu vše, a hlavně mají recept na to, jak s muslimy zatočit, aniž ovšem kdy nějakého potkali, Francie je teď v šoku a tápe. Přitom ze 67 milionů jejích obyvatel Francie je pět milionů muslimů. Zdá se, že tápou i oni. A někteří z nich dost zásadně. Hlavně tedy ať si nenechají radit od Čechů.

Číňané mají ještě úplně jiné starosti. Komunistům pod pokličku nahlédla Magdalena Slezáková. A uviděla tam jasné obrysy čtrnácté pětiletky. Připomínají prý prázdnou skořápku. O čem tedy řádní soudruzi, soudruzi experti a soudruzi akademici po čtyři dny v Pekingu na plénu ústředního výboru Komunistické strany Číny jednali?

„Je nezbytné posilovat ústřední a jednotné vedení ústředního výboru strany… a odhodlaně bojovat za nové vítězství v úplné výstavbě moderní socialistické země!“ Komunistická strana Číny avizovala novou pětiletku pro éru 2021–2025. Foto: Wang Tching-šu, Reuters

Buďme vděčni Magdaleně, že se mnoha slovy výsledného komuniké, z nichž některá postrádají obsahu, prokousala za nás. Protože to by dokázal málokdo. Výsledný výtah ale stojí za to. Vědět, kam směřuje druhá největší ekonomika světa, je dobré i proto, že také já teď buším do klávesnice vyrobené čínskýma rukama.

Naše reportérka Markéta Boubínová je s fotografem Gabrielem Kuchtou v Polsku, protože se tam dějí velké věci. Našli, vyzpovídali a vyfotili hlavní organizátorku protestů, které teď Polskem otřásají, protože na ně vyráží už více než týden denně desetitisíce lidí. Jmenuje se Marta Lempartová a je spoluzakladatelkou organizace Celopolská stávka žen. Vysvětluje, jak je to se zákazem potratů a proč přesto, že se Polsko jako i ostatní evropské země ocitlo uprostřed pandemie, je žádoucí odstoupení vlády. „Brzy budeme mít prázdné kostely, církev se likviduje sama,“ konstatuje občanka bašty katolicismu ve střední Evropě. Schytává za to pěknou porci nenávisti. Takže dokonce musí mít i ochranku.

Marta Lempartová. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Jak to dopadne s protesty, které na příští dny pro Poláky naplánovala, uvidíme skoro na vlastní oči – prostřednictvím našich reportérů, kteří na demonstracích určitě budou.

Kdo chce nechat oči po celotýdenním sledování dění doma i v zahraničí na našich stránkách odpočinout, nechť si pustí Studio N. Tentokrát se nejen něco dozví, ale dost se i pobaví. Jsme ovšem kruhem zpět u nového pana ministra zdravotnictví Blatného. No, měl dnes první projev před parlamentem, tak si větší dávku mediální pozornosti zaslouží. I když, těžko říct, zda právě o takovouto stál.

Filip Titlbach také odkrývá, jak takové novinářské pátrání po jednom podpisu vypadá. Jak je pracné, zdlouhavé a úmorné. Kolik novinářské práce by politici ušetřili, kdyby nemlžili.

Vlastně mne na téhle investigaci nejvíc zaujalo, že premiér Babiš dnes už ministra Blatného vůbec neznal. Nejspíš, jak překotně sháněl někoho do uvolněného křesla, a ti, na které se obracel, mu jeden za druhým velkorysou nabídku slušně házeli na hlavu, musel nakonec vzít kohokoliv, kdo prostě byl ochoten těžkou misi na svá bedra naložit. A nejspíš o existenci Blatného do té chvíle, než mu ho doporučili, vůbec nevěděl. Natož aby tušil, že to je vlastně jeho ideologický protivník, který podepisuje petice za premiérovo odstoupení. Žijeme to ale ve svobodné a tak trochu popletené zemi.

A Studio N ještě jednou. Tentokrát v roli nominovaného.

Musím totiž upozornit na naše hned tři nominace v Křišťálové lupě 2020. Nominace je fajn, ale k absolutnímu štěstí ještě krapet chybí – hlasy. Takže kdo má pocit, že děláme, co můžeme, a ještě trochu víc, předem za zhmotnění přízně v podobě uvědomělého kliknutí děkujeme.

I kdybych chtěla, nemohu opomenout text našich expertů nejen na covid Petra KoubskéhoAdély Skoupé. I když se zdá, že hlavním hrdinou je zase ten nešťastný pan ministr Blatný, není to jen on, ale také zapeklité číslo R. Jestli mne něco dnes opravdu potěšilo, tak to, že číslu R nerozumím nejen já a převážná část mojí jinak poměrně inteligentní rodiny, ale zdá se, že ani vystudovaný lékař a nyní i člověk zodpovědný za celé české zdravotnictví nemá zcela jasno.

Uklidňuje mne ovšem fakt, že já mohu v kteroukoliv noční i denní hodinu zasáhnout kolegu Koubského nebo kolegyni Skoupou dotazem, žádostí o vysvětlení, popřípadě podrobný výklad a vím, že mne nenechají trpět v deptající nevědomosti. Tuhle výsadu pan ministr nemá, možná i proto, že si s námi, jak jest napsáno výše, zatím telefonovat nechce. Doufám, že nás alespoň čte. Článek o tom, že svým výkladem čísla R mystifikoval poslance i novináře, vřele doporučuji nejen členům vlády. Protože pokud nebudou číst naše experty, může se stát, že čtenáři Deníku N budou vědět o covidu-19 víc než ti, kdo je mají vést k zítřkům s nižším číslem R. I když – samotné tohle číslo ovoce v podobě plných barů a hospod, škol i tělocvičen nepřinese.

Zprávy z východu, dobré i zlé…

I v zemích bývalého Sovětského svazu žijí koronavirem. Ale nejen tím. V dobách těžkých je nutné sem tam nějakou tu dobrou zprávu vstřebat, jinak se člověk propadne do podzimní pandemické deprese a určitě něco chytne.

V tomto případě chytil policista krtka a je to čin, který si zaslouží opravdu velkou poklonu. Zachraňovat roztomilé koťátko či pejska, nebo třeba i koně, popřípadě slůně, to dokáže každý. Ale vrhnout se na záchranu krtka, když na něj útočí hejno rozzuřených vran, to dovede jen ruský policista. Tenhle je z Krasnojarského kraje, což mnohé vysvětluje. Žijí tam fajn lidi.

S lítostí velikou plním slib, který jsem dala sama sobě, a opět připomínám – krtek byl zachráněn, ale statečná Běloruska Marija Kalesnikavová stále čeká za běloruskými mřížemi, až ji buď Lukašenko pod tlakem světové veřejnosti pustí na svobodu, nebo až jeho režim padne.

Upřímně, čekala jsem, že zveřejňovat novinky z vězeňského života paní Kalesnikavové bude stále těžší. I tahle fotografie je už staršího data. Zpráv o ní totiž v médiích i na sociálních sítích ubývá. Teď víme jen to, že je v karanténě, a tak k ní nesmí ani advokátka.

A tak to s politickými vězni bývá – pět minut slávy, a pak… Ještěže máme Notes, kde má tahle žena rezervovaných pár řádek až do doby, než se ocitne na svobodě.

Na konec má vždy zaznít nějaké moudro. Udělejme tentokrát výjimku a nechme promluvit Alexandra Lukašenka, který se připravuje ke kruhové obraně. Západ útočí, NATO se šine k běloruským hranicím a on už zase oprašuje neprůstřelnou vestu. Prý si spolu s ruským prezidentem Putinem stoupnou k sobě zády a…

… střelbou se budou bránit až do poslední kulky. Tak hodně zdaru, pánové.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Pointa N

Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější