Vědci se učí poznávat vtipy. Kořeny humoru mohou ležet hluboko v živočišné říši
Jeden školák podává druhému kružítko, ale v poslední chvíli ucukne. Batole si u stolu rozpatlává přesnídávku po obličeji a zběsile se u toho směje. Starší bratr běhá po zahradě s panenkou a odmítá ji vrátit sestře.
Všechny tyto projevy na hraně mezi provokací a vtipem můžeme shrnout do kategorie „škádlení“. Donedávna jsme je měli za příklady typicky lidského chování. Nová srovnávací studie ovšem ukazuje, že se podobně škádlí i řada primátů a že celý fenomén mohl stát za vznikem humoru, jak jej známe dnes.
Humor – ať už se jedná o vtipy, zábavné scénky, nebo kanadské žertíky – bezesporu patří mezi vlastnosti typické pro člověka. To nám však nijak neusnadňuje fenomén jasně vymezit. Ačkoli se o to pokoušely takové kapacity jako Sigmund Freud nebo Vladimír Borecký, humor stále dokážeme popsat jenom „zvenčí“.
Obvykle jej chápeme jako schopnost vyvolat v sobě nebo ostatních lidech pobavení, respektive jako soubor způsobů, jak tohoto cíle dosáhnout. Vnějším znakem pobavení je smích a nezbytnou podmínkou úspěchu to, že naše akce obecenstvo přímo neohrozí – kanadský žertík končící dekapitací nebývá považován za příliš povedený.
Charakteristickým rysem humoru dále je, že nečekaným způsobem narušuje
