Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Malá Hanoj nad Ohří: Krize na Vietnamce tvrdě dopadla, na boj s pandemií ale i tak přispěli nejvíce

„To je moje druhá maminka,“ říká Anh Nhat Luu o Miloslavě Wiedenmannové, která ji vychovávala, když její rodiče celé dny vydělávali na živobytí rodiny. Foto: Karolína Poláčková
„To je moje druhá maminka,“ říká Anh Nhat Luu o Miloslavě Wiedenmannové, která ji vychovávala, když její rodiče celé dny vydělávali na živobytí rodiny. Foto: Karolína Poláčková

Proměnu vietnamské komunity v Česku zdařile ilustruje Cheb. Z pohraničního města už zmizela většina tržišť a prodejci se přesunuli do kamenných obchodů a restaurací. Nyní však na ně těžce dolehla koronavirová krize. Mladí Vietnamci jsou už plně integrovaní, často mezi sebou mluví česky a svou pílí předčí ostatní spolužáky.

Je sobota a v Chebu jako by se po lidech slehla zem. Není slyšet auta, štěkot psů ani hlasy kolemjdoucích. Třicetitisícové město působí opuštěně. Slunce zašlo před hodinou. Venku je šero. Pochmurnou podvečerní atmosféru dotvářejí nehybné stíny obchodů i dvou kašen.

„Bývalo to tady živější,“ vzpomíná Anh Nhat Luu, když procházíme náměstím Krále Jiřího z Poděbrad. Vysoká věž s hodinami u budovy radnice hlasitě odbíjí šestou. Zprava i zleva se táhne dlouhá řada vysokých barevných domů.

I západočeské město postihla epidemie koronaviru. Prázdné není jen náměstí se zavřenými obchody a restauracemi, ale taky tržnice. Anh Nhat Luu je dcerou vietnamských přistěhovalců, kteří se usadili v Chebu před pětadvaceti lety. Vietnamská minorita tvoří asi deset procent zdejších obyvatel a dotváří kolorit starobylého města stejně jako středověký Špalíček na centrálním náměstí. Patří sem, jsou Chebané.

Ve vzduchu je cítit podzim. Lehký vánek s sebou někdy přinese i vůni ramenu a kung-paa z nedalekého korejsko-japonského bistra.

„V porovnání s ostatními kolem se nám ve Vietnamu nedařilo špatně, ale ve srovnání s Evropou to byla bída. Mohli jsme jet jen do komunistických zemí, rodiče ale chtěli na Západ. Tatínek jel první,“ vypráví Luu.

„Pak nám poslal zprávu a máma věděla, že je načase se sbalit. Děda a babička byli hrozně nešťastní. Brečeli. Z Vietnamu jsme odjeli nejprve do Ruska, odkud nás převáželi různí pochybní muži – pašeráci. Byla zima. Šli jsme přes lesy i přes tundru, všude

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Reportáž

Vietnam

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější