Zákaz vycházek do přírody by vystupňoval agresivitu. Vláda by o něm vůbec neměla uvažovat, říká ekopsycholog

V souvislosti s omezeními se většinou zvažuje jejich dopad na ekonomiku, procházky v přírodě jsou ekonomicky neproduktivní – znamená to, že se jich můžeme vzdát?

Stručná odpověď z hlediska výzkumů, které environmentální psychologie dělá od 70. let minulého století, zní, že by to byla velká chyba se závažným dopadem na psychické, ale i fyzické zdraví lidí.

Kdybych měl tu odpověď rozvést, jsme svědky toho, že ve společnosti velmi roste stres. To je přirozené a bude se to zhoršovat s tím, jak se zhoršuje celková zdravotní a epidemiologická situace. A samozřejmě roste i sociální konflikt, který to provází, různé části společnosti propadají silné frustraci. Příroda, možná pro někoho překvapivě, má schopnost nám úroveň stresu snižovat. Experimenty se na to dělají dlouhodobě, a to nejen psychologické, ale i takové, kde se lidem v krvi zjišťuje hladina stresových hormonů. Ukazuje se, že pokud jsme ve stresu, příroda dokáže hladinu adrenalinu a kortizolu snižovat a zlepšovat náš psychický stav.

Jaký by tedy byl dopad takového zákazu třeba na dva týdny?

Zaprvé by nastaly akutní stresové reakce – mnohem víc lidí unavených, podrážděných, konfliktních, hůř se soustředících, s poruchami spánku. Stupňovaly by se agresivní výlevy. To je jeden rozměr. Samozřejmě by to mělo i zdravotní dopad – člověk nemusí být kardiak, aby pro něj vystavení intenzivnímu stresu představovalo riziko. A pokud to bude trvat delší dobu, může to mít regulérní dopad na zdraví širších skupin populace.

Víme poměrně přesně ze studie, která se dělala v Holandsku, že lidé, kteří žijí blízko parku a chodí do něj, mají v patnácti ze čtyřiadvaceti diagnostických oblastí lepší zdraví. A v těch dalších ho nemají horší, ale srovnatelné s ostatní populací. Týká se to třeba pohybového aparátu, což je strašně důležité pro staré lidi. Pokud by nám celá generace sedmdesát plus zůstala sedět doma, reálně nám hrozí, že ti lidé to budou mít problém znovu rozchodit, znovu se zvednout.

Jak dlouho by to lidé podle vás mohli zvládnout?

Já si myslím, že omezovat kontakt s přírodou je škodlivé už od úrovně jednotek dnů. Je to problém, mimo jiné i pro rodiny s dětmi. Ale v tom vykreslení situace ještě chybí jedna zásadní věc – jak jsme zavření doma a na home office a celkově v našem roli hraje větší roli zpravodajství, výrazně stoupá množství času stráveného u obrazovek, což je riziková aktivita, protože vyčerpává to, čemu my psychologové říkáme přímá pozornost. Ta je dnes extrémně namáhaná právě různými online hovory, sledováním zpráv, sociálních sítí apod.

Výzkumy ukazují, že pozornost souvisí s celou řadou oblastí v našem životě, ovlivňuje například to, jak dobře naslouchám lidem kolem sebe, jestli, když mi něco říkají, beru jen tu informaci, nebo dokážu poslouchat i mezi řádky. Kognitivní únava znamená, že nejsme schopni vnímat ani sami sebe, fungujeme na autopilota, jsme rigidnější v představách o světě, utvrzujeme se ve svém obraze o světě a nejsme moc ochotní otevřít svůj obzor a doplňovat informace, které by vedly k revizi postojů.

Hrozilo by další rozdělení společnosti a radikalizace, odmítání karanténních opatření a konspirace?

Ano. Kognitivně unavená společnost má tendenci se polarizovat, sebepotvrzovat si stanoviska a roste pohled s klapkami na očích, kdy méně vnímáte disonantní hlasy, a roste agresivita. Z tohoto hlediska bych to považoval za velmi nebezpečné.

I z hlediska domácího násilí?

Ano, stojíme před velkým rizikem sociální patologie v domácnostech. Co budou dělat rodiny ohrožené domácím násilím nebo alkoholismem? Nejde o to, že někdo má psychické problémy a zhorší se mu stav, jde o lidi, kteří do toho můžou začít padat. V návaznosti na jarní lockdowny domácího násilí přibylo, data jsou k dispozici. Neznám pro český stát levnější a jednodušší řešení, jak pečovat o duševní zdraví lidí, než dál dovolit co nejvíc chodit do přírody.

Přečtěte si také

Hrozí vám v karanténě domácí násilí? Vládu ani policii to moc nezajímá, nabízíme pár rad

Vláda by tedy neměla k tomuto zákazu sahat za žádnou cenu?

Osobně si myslím, že opravdu za žádnou cenu.

Projevilo by se to nakonec i ekonomicky – nemoci a sociální patologie přece ovlivňují i schopnost lidí pracovat?

Určitě. Nemocná společnost se nevyplatí vůbec nikomu.

Dál jsme národ chatařů

Český pohyb v přírodě je dost unikátní, v řadě zemí je zvykem chodit na konkrétní vyhrazená místa, řada zemí ani takovou přírodu jako my nemá. Dá se jen tak zkopírovat opatření, které platilo třeba ve Španělsku, což je v tomto ohledu země zcela jiná, i když tam mohlo být úspěšné?

Určitě je zajímavé sbírat inspiraci jinde, ale zároveň je třeba vědět, že český vztah k přírodě je specifický. My děláme s kolegy z katedry sérii šetření, které se těmito tématy zabývají. Tam se ukazuje, že jsme i po těch letech pořád národem chatařů a chalupářů. Češi jsou v Evropě tím národem, který si nejvíc ze všech vybírá místo hlavní letní dovolené podle toho, jaká je v okolí příroda. Ta naše láska, skoro až sentimentální, ke krajině je u nás velmi silná.

Abychom to celé nestavěli jen negativně, tedy jestli nám to vláda zakáže nebo nezakáže, posunul bych to do pozitiva – pokud kdokoliv má příležitost, choďme ven víc než kdykoliv jindy, protože i zátěže jsou větší než jindy. Únava poroste a je strašně důležité chodit ven a brát děti ven, za každého počasí. Máloco nám teď může víc zlepšit duševní stav.

Já jsem si na jaře dělal menší šetření, takové spíš nadšenecké a dobrovolnické, měl jsem vzorek asi 5000 lidí, a tam se ukázalo mimo jiné, že lidé, kteří chodí ven, se méně hádají a méně přejídají. To je jeden z efektů kognitivní únavy, která vede ke ztrátě sebekontroly.

V jiných zemích je příroda často hůř přístupná, v Česku můžete do každého lesa a chodit si, kudy chcete, což vede i k menší koncentraci. Třeba i v Brdech, o kterých se teď často mluví, že je tam celá Praha, jsem byl několikrát a nikdy nebyl sebemenší problém se s ostatními míjet v bezpečné vzdálenosti. Dával by u nás zákaz menší smysl i z tohoto hlediska?

Česká krajina je velmi slušně prostupná a je velmi dobré toho využít. Každý, kdo přemýšlí selským rozumem, si řekne, že do Svatého Jana pod Skalou nepojede, protože to napadne každého. Dává nám to příležitost objevovat nespektakulární a ne ta nejatraktivnější místa. I když jindy jsem spíš pro veřejnou dopravu, teď bych se klidně přimlouval za auto, jet krajinou a objevovat ji, říkat si, tady bychom se mohli zastavit a na chvilku se projít.

Přečtěte si také

Na přístrojích leží i třicátníci s covidem. Většinou nemají jinou nemoc, jen nadváhu

Co byste říkal na kompromisní řešení, že by lidé mohli třeba kilometr od bydliště, tedy do nějakého nejbližšího parku?

Asi může přijít epidemiologická situace, která si vyžádá lockdown podobný Izraeli, ale velmi opatrně bych zvažoval tu vzdálenost. Jestliže na jaře byl pro vládu problém dobře zvolit časy, kdy se budeme střídat se seniory v obchodech, obával bych se v tomto případě, jestli budou mít prostor kvalifikovaně nad nějakým geografickým informačním systémem naplánovat, jak daleko to může mít nějaká skupina do kvalitní přírody. Pokud bychom vzali kilometr, reálně hrozí, že na Ladronce, na Parukářce nebo v Riegrových sadech to budete mít jako na Václaváku. Z tohoto hlediska bych byl velmi opatrný.

Napadá vás z těch zvažovaných opatření nějaké, které by napáchalo větší škody než zákaz chození do přírody?

Možná je moje představivost omezená, ale přiznám se, že pokud si nebudu představovat nějaké úplné extrémy mimo realitu, z těch věcí, o kterých se diskutuje, mi nic nezní tak rizikově pro tělesné i duševní zdraví populace jako omezování pohybu a kontaktu s přírodou.