Sledujeme likvidaci šance, že by Česko mohlo mít budoucnost
Eseje Stanislava Bilera: Pokud chceme mít nějakou budoucnost, a tedy i minulost, musíme státy posílit a využít státní administrativu k tomu, k čemu kdysi byla stvořena: k řešení problémů a vytváření lepšího světa pro všechny.
Před třiceti lety přišel Francis Fukuyama s tezí o konci dějin, podle níž s pádem železné opony definitivně zvítězil koncept liberální demokracie. Navazující dekády vítězný optimismus nejprve utlumily, posléze zesměšnily, nicméně dějiny skutečně končí. A nekončí vítězstvím, ale vlastním rozpadem.
Rozpadem příběhu, který vede odněkud někam, v němž lze dnešek vysvětlit včerejškem, v němž dnešní jednání má smysl s ohledem na zítřek. Klimatická krize tyto naděje ruší. Epidemie to ještě zdůrazňuje.
Ale co s dějinami, které tuto funkci neplní? Které ústí v chaos a destrukci světa? Jestliže se rozpadají dějiny, jestliže nemají žádný smysl, pak nemá smysl ani naše počínání v jejich rámci. Leda bychom vymysleli dějiny nové a skromnější, k čemuž současná epidemie může poskytnout příležitost. Sama totiž ve zkratce odhaluje