Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Život za covidu: Sedím ve třídě a dívám se na prázdné lavice. Učit děti na dálku je psychicky náročné

Kamila Štefánková, učitelka 5. třídy ZŠ v Havlíčkově Brodě. Foto: Renata Kalenská, Deník N
Kamila Štefánková, učitelka 5. třídy ZŠ v Havlíčkově Brodě. Foto: Renata Kalenská, Deník N

Kamila Štefánková, učitelka 5. třídy základní školy, 55 let, Havlíčkův Brod.

„Na jaře mi covid změnil život už v té první chvíli. Zastihl mě totiž těsně před jarními prázdninami. S manželem jsme tehdy měli naplánovanou dovolenou do zahraničí, na kterou jsme samozřejmě neodletěli. Turecko se nekonalo, a navíc nám zavřeli školy.

Když jsme se s dětmi rozcházeli na jarní prázdniny, nikdo z nás si nepředstavoval, že se znovu sejdeme až v červnu. S částí z nich jsem se tedy začala znovu potkávat už od 25. května, kdy se školy pro zájemce zase otevřely. Zbytek dětí zůstal s rodiči doma.

Bylo to tak půl na půl. Polovinu dětí jsem učila ve třídě a druhé polovině jsem posílala úkoly domů. A byla to celodenní práce. Případně i víkendová. Na jaře jsme ještě nebyli na online výuku připraveni, takže jsem distanční vyučování dělala opravdu jen prostřednictvím elektronické žákovské knížky a e-mailů.

Jsme si vědomi vážnosti zhoršující se situace s epidemií koronaviru a naší absolutní prioritou je přinášet spolehlivé a ověřené informace. Většina obsahu o covidu je k dispozici zdarma v části Minuta N nebo v podcastech Studia N. Rozhodli jsme se také odemykat vybrané články o koronaviru. Budeme rádi, když naši práci podpoříte předplatným, abychom vám mohli dlouhodobě poskytovat kvalitní informační servis.

E-mailem jsem komunikovala i s rodiči. Ti byli spokojení. Nějak jsme to zvládli. Dětem se ale strašně stýskalo a čekaly, kdy budou moci zpátky do školy. Rodiče ale rozhodli za ně, takže polovina nepřišla. Rodiče k tomu měli své důvody – třeba bydleli s prarodiči v jednom domě a nechtěli podstupovat nebezpečí, že by je nakazili.

Na 30. června jsme dostali povolení se všichni sejít ve třídě a face to face si předat vysvědčení. Musím říct, že jsme si to opravdu užívali. Z 28 žáků přišli všichni. Dorazil i žák s cukrovkou 1. typu. Tu půlhodinku jsme strávili společně a pak jsme si popřáli pěkné prázdniny. Děti odcházely domů a nesly si stejné vysvědčení, jaké měly v pololetí.

V létě s manželem jezdíme vždycky do zahraničí, tudíž letos jsme velmi ocenili, že máme chalupu. Přijeli jsme sem v červenci a jsme tady s přestávkami doteď. Zbytek prázdninových plánů zůstal na nule. Mělo to ale i své plusy. Mám malou vnučku, proto jsem si ji mohla více užít. Střídala jsem pobyt u dcery v Praze a ona u nás. V podstatě to bylo léto na trase Praha–Vysočina.

Život za covidu
Situaci kolem koronaviru média sledují zejména z celkového, leckdy odosobněného pohledu – skrze počty potvrzených případů či vládní opatření. V novém seriálu proto dáváme prostor lidem z různých oborů a regionů Česka, aby popsali, jak jim epidemie změnila život.

Na 1. září jsem se moc těšila. Těšily se i děti. Sešli jsme se všichni – a ta radost trvala šest týdnů. Pro některé bylo těžší podruhé přijmout podobnou situaci. My učitelé jsme ale před zářijovým nástupem absolvovali školení na online výuku, používáme teď program Teams.

Také jsme vypracovali pro rodiče dotazník o vybavenosti elektroniky pro děti. Zjišťovali jsme, zda mají mikrofon, tablet, počítač nebo chytrý telefon. Sama za sebe říkám, že druhá fáze distanční výuky je už lepší.

Každé ráno jedu patnáct kilometrů do Havlíčkova Brodu, jdu do školy, sednu si do třídy a zapnu počítač. Je to zvláštní. Koukám na prázdné lavice a na výkresy na nástěnce. Posílám dětem úkoly, které mají vypracovat písemně, a setkáváme se online. Přiznávám, že je to psychicky docela náročné.

Online výuka je trošku kulturní vložka pro rodiny. Občas slyším napovídání maminek, tatínků či babiček. Ale nebráním se tomu, to je život. Jsem zvyklá si na všem hledat plusy. A tady je pozitivní, že rodiče a prarodiče mají zájem o to, jak se dítě vzdělává.

Musela jsem si ale zavést svůj systém, protože když jsme se poprvé zkoušeli všichni propojit, byl to neuvěřitelný zmatek. Děti na sebe reagovaly, navzájem se rozptylovaly, kočka na stole poutala pozornost víc než cvičení v pracovním sešitě.

Dospěla jsem hned při první hodině k tomu, že děti musejí mít vypnuté kamery i mikrofony. Mohou odpovídat jedině, když je vyvolám. Jinak bych to neukočírovala. Děti by se nekoncentrovaly. Stačí, když je rozptyluje domácí prostředí. Pro mě je hlavní, že výuka má nějaký efekt.

Kváskový chléb od manžela

Strachy a nejistoty jsem zažívala v první fázi pandemie. Člověk to opravdu neznal. Nevěděla jsem, jak to bude dlouho trvat. Cítili jsme obavy kvůli tomu, nakolik si máme udělat zásoby jídla, jak zvládneme izolaci…

Můj manžel je osoba samostatně výdělečně činná, dělá v daňové oblasti a od března pracuje prakticky jenom z domova. Byl zvyklý se stravovat v restauracích, teď už skoro osm měsíců jí jen doma. Z osmdesáti procent vařím já, z dvaceti manžel.

Život se nám v tomhle změnil. Jsme výrazně víc doma a opravdu děkuju za to, že můžeme být na chalupě, kde já každý den chodím se psem do lesa, do přírody. Jsme na zahradě. Pojali jsme to tak, že máme víc času na údržbu chalupy i zahrady. Teď jsme třeba zasadili čtrnáct stromů a keřů.

A co se týče dalších změn? Já jsem se díky koroně začala učit každý den prostřednictvím aplikace v mobilu angličtinu. Momentálně jsem u sto osmdesáté páté lekce.

Strach z nemoci už nemám, ale respekt cítím. Dodržuju základní pravidla. Snažím se zdravě jíst a žít, mít pohyb na čerstvém vzduchu. To jsem ale dodržovala – dejme tomu na 75 procent – i před koronavirem. Teď jsem tak na 90 procentech.

Na chalupě se prakticky s nikým nestýkáme, bez ohledu na to, jestli je, nebo není pandemie. Chalupu se zahradou máme u rybníka a žijeme si tu jen svým životem v co největším sepětí s přírodou. Jezdí sem jen naše dcery se svými rodinami. Je to dokonalá izolace a jsem za ni vděčná.

A mimochodem, s manželem si na nervy nelezeme. Na to taky máme svůj systém. On chodí se psem ráno a já odpoledne. Dnes je víkend, tak jsem neseděla v prázdné třídě, ale vařila jsem. On pracoval na zahradě.

Ve školní jídelně se vaří, což se na jaře nedělo, takže to teď mám i se stravou. Akorát tedy po návratu domů s plným žaludkem jdu vařit manželovi. A on mi na oplátku už sedmý měsíc pravidelně peče pšenično-žitný kváskový chléb.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Covid-19

Odemčeno o koronaviru

Život za covidu

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější