Deník N

Román o cestě vstříc smrti nemusí být pochmurný. Edward Docx je vítaný objev na českém trhu

V době poměrně nedávné vyšly v českém překladu dvě anglické knihy, které mají podobný název (v češtině ještě podobnější): Ishigurův román Nenech mě odejít a teď aktuálně kniha Edwarda Docxe Nech mě jít. Zatímco prvně jmenovaný je autor skoro již klasický, Edward Docx, literární kritik, publicista a autor čtyř románů, je známý podstatně méně.

Za svůj předposlední román se sice Docx dočkal širší nominace na Man Bookerovu cenu, přesto je širší čtenářské obci relativně neznámý. A je to škoda, protože spisovatel je to zajímavý. I proto je chvályhodné, že se nakladatelství Domino rozhodlo českému čtenáři předložit jeho poslední knihu, příběh nazvaný Nech mě jít.

Ale zpět k té podobnosti. Obě knihy se dotýkají tématu, které je nadčasové, ale zároveň aktuální. Nadčasovost se týká vztahu ke smrti, aktuálnost pak dobově podmíněných možností. Ishigurova kniha budí zprvu dojem příběhu z britské internátní školy, načež čtenář záhy zjistí, že to není internátní škola, nýbrž farma na klony, že žáci nejsou skuteční lidé, jen mají lidské vlastnosti, a jsou „vytěžováni“ pro potřeby reálných lidí „tam venku“. Podobně Docxova kniha začíná jako výlet: syn se starým otcem vyráží v obytné dodávce z Doveru do Evropy, ovšem po několika stránkách shledáváme, že jejich cesta není výlet, nýbrž skutečně cesta k poslednímu. Míří do Curychu, konkrétně na kliniku Dignitas, kde chce nevyléčitelně nemocný otec využít možnosti asistované sebevraždy.

Oba příběhy tak především ukazují, že aktuální stav technologie a vývoje společnosti nabízí možnost nahlédnout to, co je nadčasové, z jedinečné perspektivy přítomnosti. Zatímco Ishigurův román čtenáře přece jen sugestivně vede k jistému stanovisku, Docx je otevřenější – a dlužno dodat, že to románu svědčí.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější