Češi vzali dalekohledy a pustili se do počítání ptáků. Vědci na to mají LSD
V pátek ráno odstartovalo první sčítání ptactva, do kterého je zapojená široká veřejnost. Co přesně přinese, zjistí ornitologové až mnohem později. Zatím to byly tisíce zájemců, spadlé webové stránky, nadšené povzdechy u krmítek a ne tak úplně spolupracující sýkorky.
Alena Skálová má dalekohled po dědečkovi a stokrát prolistovaný atlas ptáků. Donedávna vlastnila i plyšového kosa. Když jste ho v noci zalehli, mohl vás k smrti vyděsit zpěv – podle majitelky docela věrný –, který hračka vydávala. Plyšový kos za léta pošel. Devětadvacetileté matematičce však z dětství zůstala láska k opeřencům všeho druhu.
Když tedy stojí hodinu před dvěma ptačími krmítky v pražské oboře Hvězda, nezdá se, že by vnímala, jak jí mrazem modrají rty a červenají prsty. Místo toho věnuje pozornost šoupálkovi – hnědému ptáčkovi s bílým bříškem a skrvnitým hnědým kabátkem – a obdivuje, jak je krásný.
„Nesmírně mě to těší, pohled na ptáky, čas v přírodě. Když jsem nad tím přemýšlela, je to nejspíš kombinace toho, že je jich hodně, jsou různorodí, je na nich co poznávat a také jsou roztomilí,“ vysvětluje s úsměvem, co ji na pozorování opeřenců těší. Svého favorita – mlynaříka – popisuje jako „chundelatou kuličku s dlouhým ocáskem“. Soudě podle obrázku, který přitom ukazuje v atlasu, jde o docela přesný popis.
Před krmítkem ve Hvězdě však Alena Skálová nestojí hodinu kvůli potěšení (velkému) nebo testování mrazu (také velkého), ale z přísně vědeckých důvodů. V pátek brzy ráno totiž Česká ornitologická společnost odstartovala první sčítání ptáků na krmítkách. Oproti jiným odborným sčítáním je jeho výjimečnost v masovosti – během tří dnů se totiž může zapojit každý, kdo si dokáže najít hodinu času, strávit ho pozorováním jednoho místa a pak zaslat svá zjištění ornitologům.
„Jak poznamenal kolega, je to náš jediný výzkum, který lze
