Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Britové měli pocit, že je jim Unie těsná, Češi se naopak bojí o národní suverenitu. V obou případech jde o iluzi

Karel IV. poučuje své nástupce. Iluminace z vlastního životopisu Vita Caroli. Zdroj: Wikimedia Commons
Karel IV. poučuje své nástupce. Iluminace z vlastního životopisu Vita Caroli. Zdroj: Wikimedia Commons

Komentář Michaela Romancova: Národní státy existují – historicky vzato – jen chvíli a mají poměrně „mělké kořeny“, což na druhou stranu neplatí o impériích či integračních uskupeních, která ve skutečnosti evropské historii dominovala a dominují. Co z toho vyplývá pro nás?

Americký historik Timothy Snyder je přesvědčen, že národní stát, jímž se tak ráda ohání celá řada politiků a jejich voličů, je ve skutečnosti poměrně novodobým fenoménem s velmi problematickou oporou v historii. Tuto tezi prezentoval i při své přednášce „Národní stát a Evropa: 1918–2018“, organizované Ústavem mezinárodních vztahů, která byla jednou z nejzajímavějších připomínek výročí vzniku Československa a konce I. světové války.

Snyder tvrdí, že se národní státy v Evropě objevily zejména po I. světové válce, v době rozpadu a fatálního oslabení tradičních kontinentálních impérií, jakými byly Osmanská říše, Rakousko-Uhersko, Rusko a Německo. Vynořivší se národní státy byly ve skutečnosti multietnické – typickým příkladem je Československo – a všechny zanikly v okamžiku, kdy Německo a Sovětský svaz znovu nabyly sílu a prostor ležící mezi nimi zreorganizovaly na starém imperiálním základě.

Po II. světové válce se rozběhla dekolonizace a tradiční impéria se rozpadla. Teprve tehdy se Britové, Francouzi, Nizozemci, Belgičané a Portugalci „vrátili“ do Evropy a jejich politické elity začaly intenzívně budovat evropskou integraci.

Proces rozšiřování entity, kterou dnes známe jako Evropskou unii, Snyder interpretuje jako racionální rozhodnutí, jedinou možnost jak zabránit ztrátě ekonomického a politického vlivu ve světě, kde začaly dominovat USA a SSSR. Západoevropané budování integrované Evropy zdůvodňovali tezí o poučení se z hrůz II. světové války, jejichž opakování měla integrace zabránit.

Narativ „dobrých Evropanů“ je po roce 1989 rozšířen „návratem do Evropy“ někdejších sovětských satelitů deklarujících snahu zúčtovat s historickou zkušeností hrůz nacismu a komunismu, ale ve skutečnosti hledajících ochranu před znovuzrozením ruského imperialismu. Rusko je totiž jediným impériem, které se odmítlo proměnit. A zatímco samo zůstává stoprocentně imperiální, neboť je nejen rozlehlé a silné, ale rovněž multietnické, multikonfesní a multikulturní, hlasitě podporuje vznik národních států kdekoliv v prostoru na západ od svých hranic.

Rusové podle něj velmi dobře vědí, že autenticky národní státy v podstatě nikdy neexistovaly, ale kdyby se jejich vznik podařil, jednalo by se o malé a slabé entity a v takovém „moři národních států“ by Rusko snadno mohlo dominovat.

Snad se nám podařilo srozumitelně představit hlavní Snyderovy argumenty, ale s jedním jeho tvrzením ještě dále budeme pracovat, neboť je důležité pro český kontext uvažování o současném světě, Evropě a stavu národního státu. Touhu po odchodu Británie z Evropské unie Snyder interpretuje jako projev imperiální nostalgie. Pro současné Česko je zajímavé, že zatímco v Británii podporovatelé brexitu vnímají unii jako překážku globálního rozletu Británie, naši „exitáři“ ji považují za hrozbu národní bezpečnosti a svébytnosti. Jestliže v prvním případě má být dobře tehdy, až se Británie svobodně vydá do světa, v našem případě má být dobře, až zalezeme pod peřinu.

Domnívám se, že se v obou případech jedná o iluzi, ale jestliže má část Britů nereálné představy o budoucnosti, v našem případě je zcela programově

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější