Ve městě jsou potřebná i zdánlivě prázdná „nemísta“, soudí odborníci
Město je zosobnění řádu. Sociologové a urbanisté ve sborníku Města naruby přemýšlejí o tom, že i tento řád má svůj rub, gramatika města je občas porušená a na chodce může zejména na periferii vykouknout nečekaná pustina.
V 90. letech se pro některé české intelektuály stal takřka kultovním dílem román Michala Ajvaze Druhé město. Pojednává o hrdinově postupném objevování paralelního světa, který existuje souběžně s naší každodenní realitou a prolíná se s jejími okraji. Jde o jakési stínové či zrcadlové město, které „střeží a uchovává počátek, jinde zapomenutý“. Jedním z míst, kde lze do této souběžné reality proniknout, je nekonečné knižní skladiště pražského Klementina, jehož knižní fond hrdina nachází ve stavu totálního rozkladu a přechodu do přírodního chaosu. Pro Ajvaze ovšem nejde o prostor naprosté zkázy, ale o místo přechodu mezi řádem a životodárným chaosem poskytujícím znovuobnovu. Hlavní hrdina nakonec tajemnou tramvají do onoho „světa za zrcadlem“ odjíždí.
To byla ovšem fikce, ale kde se dá toto „druhé město“ hledat ve skutečnosti? Jednu z možných odpovědí nabízí kniha Město naruby: Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy. Jejím editorem byl sociální antropolog Radan Haluzík a kromě něj do ní přispěli ekologové, urbanisté, kunsthistorici, sociální geografové, ale také psychoterapeutka nebo samotný Michal Ajvaz. Společně zkoumají městské prostory, které mnohým lidem připadají pusté a prázdné a najít se na nich dají jen skládky, nepotřebný stavební materiál, maximálně plevel a křoví či spontánně rostoucí náletové dřeviny. Právě to je podle autorů ona ajvazovská „odvrácená strana města“, která si zaslouží seriózní zájem vědců. Ti se v publikaci ptají, jak tato místa vznikala a proč je jich dnes tolik, jaký je jejich urbanistický, ekologický i sociální život, případně v čem spočívá „jejich svérázná estetika“.
Příkopy a volné pláně Jižního Města
Především upozorňují na to, že podobná místa, která se nacházejí v areálu města či na jeho okraji, ale nejsou přímo začleněna do jeho struktury a neslouží žádným oficiálním funkcím, existovala vždycky. Ovšem tato neupravená místa byla postupně pohlcována organizovaným městem souběžně s tím, jak se centrum rozrůstalo. Takže kdysi okrajová, „vágní“ periferie se mohla transformovat v samotné centrum: „Kdysi neřádské středověké Příkopy se v příběhu rozvoje souměstí Prahy staly z ohavné stoky
Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.
