Deník N

O Čechu Jakubovi, chudých domorodcích a pustošivém zemětřesení. Příběh jako z pohádky završil nečekaně dobrý konec

Jakub Freiwald mezi dětmi ve škole v Kecinanu na indonéském ostrově Lombok. Foto: Jakub Freiwald
Jakub Freiwald mezi dětmi ve škole v Kecinanu na indonéském ostrově Lombok. Foto: Jakub Freiwald
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Nic neplánoval, ale asi to má v sobě. Když Jakub Freiwald v Indonésii, kterou si oblíbil, s přítelkyní navštívil obyčejnou školu pro chudé děti, dojala ho tamní bída a rozhodl se pomoct. Nevěděl jak, nikdy nic takového nedělal, přesto se do toho společně pustili a škole pomohli. A přišlo ničivé zemětřesení. Celý příběh má ovšem možná nečekaně dobrý konec.

Jakub začal cestovat ve druhém ročníku vysoké školy. Bylo mu 21 let, když s kamarádem sehnali levné letenky do kanadského Toronta. Cestování ho začalo bavit tak, že s ním zatím nepřestal. A dokázal ho dokonce spojit s prací, což považuje za nejlepší možnou kombinaci.

Teď je mu 28. Říká, že toho zase tolik ještě nestihl, ale viděl už Argentinu v Jižní Americe, Kostariku a Panamu ve Střední, USA i Kanadu v Severní. Nebyl v Africe, zato Evropu projel celou, ale nepočítá ji – nejde prý o opravdové cestování. V poslední době ho nejvíc baví Asie. Říká Asie, ačkoliv výčet začíná Novým Zélandem, protože ta místa prostě patří k sobě. Pak Tchaj-wan, Čína, Indie a…

Jedna z nádherných pláží na Lomboku. Foto: Jakub Freiwald

Proč je Asie nejlepší? „Nějak jsem se tam zasekl,“ hodnotí to s úsměvem Jakub. „Mně hrozně sedí indonéská mentalita. Tamní lidé nemají moc, žijí přítomností, užívají si života a člověk u nich odvykne od materiálních statků. Ty vás, když se vrátíte do Evropy, stejně zase pohltí zpátky, ať už chcete, nebo ne.“

Když je doma (přijede ze světa „vyklidněnej“, jak říká), míří domů na Vysočinu. V Praze pracuje jako střihač a dokumentarista. Jakmile se vrátí do českého pracovního procesu a pohltí ho uzávěrky pro dokončení práce, už zase pocítí, že ho to táhne na cesty.

Do Indonésie. „Máte tam bílé pláže, máte tam hory, máte tam všechno. Ale já se tam nejvíc vracím kvůli těm lidem. Už jsem se i naučil trochu indonésky, je to jednoduché,“ tvrdí. Chcete ukázkovou větu? „Saya mau satu bintang besar.“ Jako Čech těžko mohl začít s něčím jiným. Znamená to totiž „chci jedno velké pivo“.

2015: Láska začíná bezstarostným výletem

Byla to vlastně náhoda. Opět levné letenky, tentokrát na indonéský ostrov Bali, vyhledávanou světoznámou turistickou destinaci. „Odjeli jsme tam s přítelkyní na měsíc. Kromě Bali jsme vůbec nevěděli, kam pojedeme. Nakonec jsme skončili na Lomboku,“ vypravuje Jakub.

Ostrůvek, tentokrát spíš domorodý, neturistický, mu přirostl k srdci natolik, že tam od té doby při svých indonéských pobytech tráví zdaleka nejvíc času. Tehdy poprvé našli s přítelkyní Janou přes největší internetovou sociální síť zaměřenou na domlouvání ubytování nocleh u mladého Indonésana. Nabídl jim výlet do malé soukromé školy pro chudé děti, kam cizinci nechodí a jejíž ředitel je jeho kamarád.

Lombok

  • jeden ze 17 000 ostrovů víc než čtvrtmiliardové Indonésie. Patří k těm menším, ale jinak malý není: je rozlehlý jako Pardubický kraj
  • žije na něm 3,5 milionu lidí
  • sousedí se světoznámým ostrovním turistickým rájem Bali
  • obyvatelé Lomboku jsou většinově muslimové, asi 10–15 % je hinduistů. Na ostrově žije mimo jiné i malá křesťanská menšina

Pokud zahraniční turisté Lombok navštěvují, pak jen kvůli druhé nejvyšší indonéské sopce Rindžani a kvůli plážím na jihu, kam se jezdí surfovat, anebo proto, že přes něj míří dál, na jeden ze sousedících ostrůvků. „Na nich se jenom paří, nic jiného tam není,“ vysvětluje s úsměvem Jakub.

Lombok nejsou jen krásné pláže, ale i nádherné hory. Foto: Jakub Freiwald

Na severovýchod Lomboku se nejezdí. Není vlastně proč a chybí tam i turistická infrastruktura. Jedna z tamějších vesnic se jmenuje Kecinan. Je to jedno z míst polozapomenutých i indonéskými úřady.

Donedávna neměla ani školu, žádná není ani v okruhu pěti kilometrů. To se může zdát jako malá vzdálenost, jenže tady neexistuje žádná veřejná doprava, žádné autobusové linky. Jezdí se tu jen na skútrech, jak vysvětluje Jakub, a lidé jsou tak chudí, že si nemůžou dovolit vozit děti denně do vzdálených státních škol.

Proto tam jednu soukromou založil pro chudé děti místní mladý muž Zuhirman. Jediný z celé vesnice, který má vysokoškolské vzdělání. Nejdřív učil děti v garáži, později se mu za pomoci vlády podařilo postavit jednu skromnou školní budovu, kde se do výuky zapojila i jeho manželka Baiq Rahma.

Zakladatel, ředitel a učitel školy v Kecinanu na Lomboku Zuhirman s manželkou Baiq Rahmou. Foto: Jakub Freiwald

Zatímco běžný měsíční plat učitele ve státních školách je v Indonésii v přepočtu kolem 3000 korun (to je na místní poměry poměrně dobré), v soukromých činí pouhých 130 korun. „To nejsou žádné peníze ani tam. Pro nikoho z učitelů to tedy nemůže být zaměstnání na plný úvazek. Neuživili by se. Proto dopoledne učí a odpoledne dělají něco, co je uživí. Prodávají na trhu, pracují jako dělníci…,“ popisuje Jakub.

Zuhirman musí jet dvakrát třikrát týdně rybařit, aby uživil rodinu. „Jeho žena ještě donedávna prodávala na trhu polévku, ale teď se jí narodilo dítě.“

Tržiště v nedalekém Tandžungu na Lomboku. Foto: Jakub Freiwald

Když do kecinanské školy ředitelův kamarád Jakuba s přítelkyní na podzim 2015 přivedl, byli to možná první Evropané, kteří se v ní ocitli. Strávili na návštěvě mezi asi 40 malými dětmi dvě nebo tři hodiny. Budova neměla žádné osvětlení, ani systém větrání.

Třída soukromé školy v Kecinanu na Lomboku. Foto: Jakub Freiwald

„Uvnitř bylo strašné vedro. Největší, jaké jsem kdy v celé Indonésii zažil,“ líčí Jakub. Ale děti byly nesmírně nadšené. „Ony vlastně ani nevěděly, že můžou mít něco lepšího.“

„Když jsme odcházeli, podívali jsme se na sebe. Bylo to strašné, ale

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Jihovýchodní Asie

V tomto okamžiku nejčtenější