Belgické pralinky, zážitek z doteku marnivosti
Belgický deník Radky Smejkalové: Možná že jinde na světě všechny cesty vedou do Říma, v Belgii téměř všechny ulice vedou do nějaké pralinkárny. Jsou pralinky pro plebs, znalce i fajnšmekry, na jejich degustaci můžete získat glejt a za ty nejluxusnější není problém utratit třeba i 220 eur za kilogram.
Butiků s lesklými pralinkami těch nejroztodivnějších tvarů a chutí vyskládaných do pyramid jako kostičky lega je v Belgii více než pět set, což je jen o něco méně, než je samostatných obcí. Jen v křivolakých uličkách v okolí čůrajícího chlapečka Manneken Pis v centru Bruselu spolu o přízeň labužníků soupeří hned dvacítka velmistrů v řemesle chocolatier, mezi nimi i esa jako Mary či Marcolini, kteří pralinky dodávají belgickému královskému dvoru.
Za všechno může jistý Jean Neuhaus, švýcarský lékárník, který si v roce 1857 otevřel v Bruselu apatyku. Prodej pastilek na kašel a tabletek na bolení žaludku ale patrně nešel na odbyt tak, jak si lékárník představoval, a tak svoje „meducínky“ začal obalovat do tenké vrstvičky čokolády. A ejhle! Lékárníkův vnuk, rovněž Jean Neuhaus, už si z cukrovinek udělal regulérní cukrářský byznys, jenom místo léčiv začal čokoládové formičky plnit vláčnou směsicí z ořechů, smetany, cukru a dalších ingrediencí. Jeho první pralinka spatřila světlo světa v roce 1912 a její stvořitel byl o nějakých sto let později zařazen mezi 100 nejvýznamnějších Belgičanů.
Bez manželky by to nebylo ono
Bůhví, zda by ovšem lékárnický experimentátor dobyl síň slávy bez