Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Lidice a čeští politici vtažení do války o Karabach a kaviárová a koňaková diplomacie

Památník Lidice. Foto: Památník Lidice
Památník Lidice. Foto: Památník Lidice

Spor Ázerbájdžánu a Arménie o Náhorní Karabach, který nedávno opět přerostl ve válečné boje, se právě před deseti lety okrajově přelil i do středočeské obce vypálené nacisty. Čeští politici se stávají součástí kavkazského sporu i dnes.

Ze středočeských Lidic je to do Náhorního Karabachu, kde se poslední měsíc rozhořely tvrdé boje, nějakých 2700 kilometrů, přesto se i tady před více než deseti letech uskutečnila jedna z bitev mezi kavkazskými státy Ázerbájdžánem a Arménií. V permanenci ovšem nebyly zbraně, ale slova.

„Každý, kdo se objeví s nějakou aktivitou v Lidicích, má za ní svůj politický zájem,“ konstatuje Milouš Červencl, který vedl Památník Lidice od května 2005 do prosince 2016. Vzpomíná tak na kontroverzi, kterou vyvolala skutečnost, že se v roce 2009 a 2010 uskutečnil v této instituci kulturní a historický program pro karabašské městečko Chodžaly, kde Arméni 26. února 1992 zmasakrovali stovky ázerbájdžánských civilistů.

Místo genocidy, nebo „jen“ bitevní pole?

„Bylo to v rámci každoročního projektu ‚Světlo za‘, kterým se připomínají města v zahraničí, která měla podobný osud jako Lidice. Vždy se spojí kulturní program s pohoštěním národními pokrmy a přednáškou nebo filmem o daném místě. Když jsme měli večer pro Oradour-sur-Glane (francouzská vesnice zcela zničená Němci 10. června 1944, pozn. autora), tak byla hostem šansoniérka. V případě Chodžal to bylo folklorní vystoupení,“ vzpomíná Červencl.

Dodává, že s nápadem za ním přišel Elšar Nazarov, který byl tehdy předsedou krajanského sdružení Ázer-Čech a který měl pro akci podporu ázerbájdžánského velvyslanectví.

Červencl samozřejmě věděl, že to může vyvolat zlou krev, protože na události v Chodžalech z 26. února 1992 mají obě strany hodně rozdílné názory.

Pro obyvatele Ázerbájdžánu se jedná o úmyslnou etnickou čistku dobytého území arménskými jednotkami. Někdy dokonce mluví o tragédii, při níž se počet obětí pohybuje mezi 161 a 613, jako o genocidě.

Pro Armény se jednalo o bitvu, kdy se mezi civilisty, kteří utíkali z šestitisícového města, schovávali ozbrojenci, kteří pokračovali v boji.

Podle některých okrajových teorií za ní dokonce stojí politici a vojáci z Ázerbájdžánu, kteří potřebovali ve vnitřních sporech o moc záminku pro obvinění tehdejšího prezidenta republiky Ajaze Mutalibova z neschopnosti. On sám to řekl (a později dementoval) v rozhovoru s českou novinářkou Danou Mazalovou; mimochodem, když letos v září v 66 letech zemřela, psalo se o ní v Arménii jako o „velké přítelkyni našeho lidu“.

První akce v Lidicích prošla bez pozornosti. Druhá však už vyvolala rozruch. Do obce dorazili zástupci arménské diaspory, aby se setkáním vyjádřili nesouhlas.

„Matně si vybavuji jednu hlasitou paní, kterou jsme spolu s dalšími museli jako pořadatelé vyvádět,“ vzpomíná Červencl, který podobné akce organizoval bez koordinace s ministerstvem zahraničí a ministerstvem kultury, pod které Památník patří.

V Lidicích chce být vidět i Rwanda

Ještě předtím si na program stěžovalo arménské velvyslanectví u ministra zahraničí. „Později přijel ambasador i za mnou, což nebylo tak neobvyklé, protože diplomaté z postsovětského prostoru Lidice navštěvují často oficiálně i neoficiálně. Především jezdí na Mezinárodní dětskou výstavu, které se žáci z bývalého SSSR vždy velmi aktivně účastní. Postěžoval si a dohodli jsme se na spolupráci,“ vypráví Červencl.

Výsledkem pak bylo, že v roce 2015 se v Lidicích šest týdnů konala výstava o dětských obětech genocidy, jíž se na Arménech právě před sto lety dopustili Turci, kteří jsou etnicky a jazykově příbuzní s Ázerbájdžánci. Expozici, kterou na klíč připravili v Arménském muzeu genocidy, navštívil dokonce při své cestě do Česka tehdejší premiér Hovik Abrahamyan, jehož úřad o tom detailně informoval.

Dodejme, že v té době Česko ještě oficiálně neuznávalo, že se Turci za první světové války pokoušeli na území tehdejší Osmanské říše Armény vyhladit. K tomu došlo až prohlášením Poslanecké sněmovny v dubnu 2017 a Senátu letos v květnu.

„Na tuto výstavu si pak pro změnu stěžovali zase Turci, tak jsme s nimi také podepsali memorandum o spolupráci, ale z toho žádná konkrétní akce nevznikla,“ vzpomíná bývalý ředitel, který je nyní v důchodu, jak musel v mezinárodním zájmu o Lidice lavírovat.

Letecký pohled na Lidice. Foto: Památník Lidice

Vypráví, že podobných a častokrát mnohem více vyhrocených kontroverzí zažil za jedenáct let ve funkci mnohem více. O tom koneckonců svědčí i poslední velká lidická kauza, která se týkala sporu historiků o vinících zadržení Židovky Štěpánky Mikešové několik ní před vyhlazením obce a která kvůli neobratnému vyjadřování stála místo Červenclovu nástupkyni Martinu Lehmannovou.

„Památník Lidice přeci nemůže být tím, kdo rozhoduje o historické pravdě. V demokracii mohou zaznít různé názory,“ říká v souvislosti s připomenutím krveprolití v Chodžalech.

Nicméně přiznává, že například při uzavírání spolupráce s Památníkem genocidy v Kigali ve středoafrické Rwandě, jejíž diktátor Paul Kagame využívá ve své zahraniční politice západní spoluvinu za nejméně 800 tisíc mrtvých, byl obezřetnější.

„Chodžaly jsou pro nás trauma“

Organizátor akce Elšar Nazarov se k připomenutí Chodžal nechce vyjadřovat, protože už léta krajanskou komunitu nevede. Ale ochotně spojuje Deník N s Eldarem Valiyevem, který studoval v Brně žurnalistiku a politologii a nyní se živí především jako překladatel.

Nynější představitel ázerbájdžánských krajanů se akce v Lidicích zúčastnil jako student. Ve svých záznamech dohledá, že na akci byl přítomen i tehdejší velvyslanec Ázerbájdžánu. Jmenuje dvě poslankyně ze své vlasti a dva české zákonodárce.

Také tam byli pamětníci masakru, kteří se po promítání filmu při debatě podělili o své vzpomínky.

Nechyběl ani ázerbájdžánský starosta Chodžal Vahid Alijev. Vnitřně přesídlení, což je termín, na který se Valiyev soustředí, protože tím na rozdíl od slova uprchlíci říká, že Náhorní Karabach dál právně patří Ázerbájdžánu – dále volí své samosprávy, byť nyní pochopitelně sídlí jinde. Chodžalské úřady se tak nacházejí v obci Ašagy Agcakend.

„Krajanská komunita dělá připomínkové akce k Chodžalům po celém světě, často s podporou ambasád. Ale nějaká centrální strategie, jakou má Izrael pro připomíná holocaustu, za tím není,“ říká Valiyev s tím, že na výročí v Praze rozdávají letáčky kolemjdoucím a přitom občas nabízejí ochutnat národní pochutiny.

Podle něj byl masakr z 26. února 1992 pro národ mezník. „Samozřejmě že během války zemřelo mnohem více lidí, ale toto byla nejkrvavější událost, která dodnes působí jako trauma. Arméni v Chodžalech ukázali takovou krutost, že poté lidé na jiných místech prchali, jen co se jejich ozbrojenci začali přibližovat, a najednou jsme ztráceli region za regionem,“ dává svůj osobní pohled na tragédii, kterou sledoval v televizi jako devítiletý kluk.

„Právě tato zažitá krutost nás spojuje s Lidicemi,“ vysvětluje Valiyev, proč před pěti lety jeho studentská organizace na Staroměstském náměstí zorganizovala videomapping, při němž pomocí projekce na fasádu budov oba masakry srovnávala.

„Z ázerbájdžánské strany vidím v zaštiťování se Lidicemi snahu ztotožnit pro české občany Chodžaly s jasně definovanou a známou událostí, v níž je všem Čechům jasný viník a jasná oběť. Ale dění v Náhorním Karabachu, kde se masově vraždilo na obou stranách, takové jednoduché rozdělení neumožňuje,“ říká expertka na kavkazskou problematiku z Asociace pro mezinárodní otázky Tereza Soušková. Dodává, že se Ázerbájdžánci snaží zvěrstva svých nepřátel umocnit tím, když zločiny proti lidskosti označují ještě silnějším slovem genocida.

„Ze strany Památníku Lidice to byla jednoznačně chyba vypichovat tímto způsobem jednu kapitolu ze složitého konfliktu, který je stále živý,“ dodává politoložka k deset let starému příběhu, jenž letos na podzim získal na aktuálnosti.

V aktuálním konfliktu o Karabach nasadily obě strany dělostřelectvo, drony, raketové systémy. Foto: ministerstvo obrany Ázerbájdžánu

Kaviár a koňak v české kotlině

Soušková, která je provdaná za Arména, upozorňuje, že aktivity kolem Lidic mohou být součástí širší a dlouhodobé ázerbájdžánské ofenzivy. Během ní si autokratický režim rodin Alijevů vylepšuje pověst pomocí peněz získaných z těžby ropy a zemního plynu v Kaspickém moři.

Svoji soft power (měkkou sílu) ukazuje tím, že stát na okraji Evropy posouvá do popředí pozornosti ve sportovní a kulturní oblasti. Loni se k rozezlení britských fanoušků v těžce dostupném Baku konalo finále fotbalové Evropské ligy Chelsea– Arsenal a letos v metropoli byly plánovány zápasy základních skupin a čtvrtfinále fotbalového mistrovství Evropy, které ale bylo kvůli pandemii přesunuto na příští rok.

Dále se tam odehrávají závody formule 1 a v roce 2012 se tam uskutečnilo finále pěvecké soutěže Eurovision.

Ale kromě těchto záležitostí, které pomáhají dostat relativně neznámou zemi do povědomí západní veřejnosti, je zde ještě „kaviárová diplomacie“. Valiyev tento termín odmítá s tím, že za svou dlouhou kariéru překladatele, který často pracuje i pro vysoce postavené návštěvníky ze své vlasti, žádné kupování vlivu pomocí drahého kaviáru z kaspických jeseterů neviděl.

„Jako dárky se dávají maximálně koberečky,“ říká. Dodává, že v tom případě se Arménii, která nemá žádné nerostné bohatství, může předhazovat „koňaková diplomacie“, protože rozdávání lahví proslulého nápoje patří k běžné marketingové strategii znepřáteleného souseda.

Samozřejmě „kaviár“ je pouze zkratka pro to, že 10milionová země štědře využívá k pulírování svojí reputace zisky z těžby. Ukázkovým příkladem je český expremiér a kandidát na hlavu republiky Jan Fischer, který za peníze ázerbájdžánského Mezinárodního centra Nizámího Gandžávího jezdí stejně jako mnozí jiní vysloužilí evropští politici na konference do daleké ciziny a který podle tvrzení ázerské prezidentské kanceláře brzy po vypuknutí aktuálního kola války v Náhorním Karabachu podpořil prezidenta Ilhama Alijeva (expemiér Fischer ale toto tvrzení odmítá).

Údajný Fischerův dopis na stránce ázerbájdžánského prezidenta (třetí shora). Foto: president.az

Jinou ukázkou kaviárového vlivu mohou být čeští poslanci SPD a KSČM. Jaroslav Holík a Květa Matušovská, kteří byli pozváni ázerbájdžánskou vládou, již má od října 1993 pod kontrolou rodina Alijevů, ke sledování letošních únorových parlamentních voleb. Na rozdíl od profesionálních pozorovatelů z OBSE, kteří průběh hlasování kritizovali, měli pro ně čeští zákonodárci před místními novináři jen slova chvály.

Podle Souškové se podobnými nákladnými akcemi Baku snaží v Evropě získávat příznivce, protože západní svět podle jejího názoru tíhne k nadržování třímilionové Arménii. Ta si svoji identitu zakládá na reputaci prvního křesťanského státu na světě, zatímco Ázerbájdžánci jsou převážně muslimové. Pomáhá jí také to, že na rozdíl diktatury Alijevů si udržuje pověst jednoho z demokratičtějších koutů bývalého Sovětského svazu.

A hlavně na Západě jsou Arméni automaticky bráni jako oběti, protože během tureckého vyvražďování před sto lety jich přišlo o život okolo 1,5 milionu. Uznání této genocidy ze strany co nejvíce zemí patří k hlavním cílům arménské zahraniční politiky. Na tuto strunu umějí politici v Jerevanu obratně hrát, a tak sto let staré události, se kterými současný Ázerbájdžán nemá nic společného, přenášejí i do dnešního dění.

Politoložka „kaviárovou diplomacii“ zažila na vlastní kůži, když se jako studentka na Univerzitě Karlově účastnila před pěti lety Letní školy multikulturalismu v Ázerbájdžánu. „Pobývali jsme v luxusních hotelech, skvěle jedli, brali nás na výlety. Vše pod dozorem místního doprovodu, který nám velmi obratně podstrkával svoji verzi dějin,“ vypráví s tím, že si takovým způsobem režim chystá odborný dorost v zahraničí, který by sdílel jeho jednostranný pohled na historii.

„Proto je velmi důležité sledovat nejen to, co se děje v samotném Náhorním Karabachu, ale i to, jak obě strany se svými padlými zacházejí ve své propagandě za hranicemi,“ zdůrazňuje Soušková.

Záběr z války Ázerbájdžánu s Arménií o Náhorní Karabach. „Zdrcující úder, který ázerské dělostřelectvo způsobilo arménským ozbrojeným silám na okupovaném území,“ píše ázerské ministerstvo obrany. Foto: ministerstvo obrany Ázerbájdžánu

Starosta Hejma místo Chodžal

Vraťme se na onen večírek před deseti lety. Odehrál se tam ještě jeden důležitý akt, který měl ukázat symbolickou provázanost mezi obcemi ve středních Čechách a na Kavkaze. Starostové si vyměnili cedule s názvem ulic. V Lidicích měla vzniknout ulice Chodžalská a v Chodžalech (resp. v jejich nynějším azylu v Ašagy Agcakend) ulice Lidická.

Ázerbájdžánci svůj závazek splnili a v červenci 2011 slavnostně jméno na pískovcové desce odhalili. Zastupitel Vladimír Kovačík, který vesnici i památník při aktu pod Kavkazem reprezentoval, o tom pro Zpravodaj Obecního úřadu Lidice napsal podrobnou zprávu. Uvedl v ní mimo jiné: „Poznatek z těchto setkání lze shrnout několika slovy: pohostinnost, národní sebevědomí, víra v lepší a mírovou budoucnost země a v osobu jejich prezidenta.“

V Lidicích se však k ázerbájdžánskému zklamání reciproční akce nekonala.

Současná starostka Veronika Kellerová, která v čele radnice stojí až od listopadu 2010, potvrzuje, že předchozí zastupitelstvo přislíbilo v nové zástavbě pojmenovat jednu z ulic jménem zničeného karabašského městečka. Mimochodem propagandistickou důležitost tohoto aktu ukazuje skutečnost, že ho rozebírá i stránka o Chodžalech na anglické Wikipedii.

Ale Kellerová s kolegy v zastupitelstvu prý cítila, že je to z výše popsaných důvodů kontroverzní počin. „Bylo to důležité rozhodnutí, takže jsme ho konzultovali i s občany, kteří také upřednostnili, aby se místní jména vztahovala pouze k období druhé světové války, a ne k aktuálnějším událostem. Takže místo Chodžalské máme ulici Starosty Hejmy, který vedl obec v době nacistické okupace,“ vysvětluje vnučka jedné z „lidických žen“.

V konfliktu na Kavkaze nechce zaujímat vyhraněná stanoviska, protože jí to prý jako starostce nepřísluší. „Ve vesnici máme rozcestník k místům ve světě, kde mají výraznější připomínky vyhlazení Lidic. Jedna z mnoha šipek ukazuje do Ázerbájdžánu, jiná do Arménie,“ dokládá neutralitu radnice.

„Mohu jen touto formou apelovat na obě země, jejichž představitelé u nás mluvili o tom, že lidické utrpení se už nikdy nesmí opakovat, aby odložily zbraně a vyřešily spory mírovou cestou,“ vyzvala je Kellerová.

Autor je novinář, spolupracovník Deníku N.

Náhorní Karabach

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější