Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Lékařka z urgentu: Popírači roušek by se měli odstěhovat, udělat si hezkou komunitku, obehnat ji plotem a tam si žít

Lékařka Jana Šeblová. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Lékařka Jana Šeblová. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Lékařku urgentní medicíny Janu Šeblovou z celé pandemie nejvíce frustruje, že nemá čas s pacienty promluvit. Svými názory na vládu i popírače roušek se netají ani na sociálních sítích. Naposledy ale diskusi kolem ní rozvířil ministr zdravotnictví Roman Prymula, když ji na společné fotografii označil za zdravotní sestru.

Kde všude máte pracovní úvazky?

Když jsem se jednoho dne podívala do diáře, zjistila jsem, že takhle to dál nejde. Začala jsem cíleně redukovat aktivity manažerského typu. Už jsem také nechtěla pokračovat jako předsedkyně Společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof. Dělala jsem to hodně dlouho a urgentní medicínu jsme jako obor dotáhli do relativně stabilizovaného stavu. Tak jsem si řekla, že je nejvyšší čas, abych už zase dělala něco jiného.

Celý život jsem pozice a pracoviště měnila. Z anesteziologie a resuscitace, kde jsem byla asi čtyři roky, jsem odešla, když děti byly ještě malé. Začala jsem dělat na záchrance a na jednom z prvních urgentních příjmů. Urgentní medicína jako obor ještě neexistovala, jen jsme ji dělali v praxi.

Vždycky jsem měla víc úvazků. Nejprve z finančních důvodů – když jsem odešla z pražské záchranky, šla jsem hodně s penězi dolů a měla jsem dvě dcery. Postupně jsem si ale nechávala to, co mě bavilo.

Třeba jste deset let létala se záchranným vrtulníkem.

Ano. To už bylo v době, kdy jsem měla děti velké.

Tohle jste řešila, protože jste byla s dětmi sama?

Ano. Já jsem se rozvedla, když jim bylo pět a sedm. Ale bývalému manželovi jsem nechala byt u nás v domě.

To jste hodná.

Já chlapům vždycky, když naříkají, říkám, že se špatně oženili. Já poskytuji full servis. Ale nebylo to úplně špatné řešení. Člověk zůstává rodičem navždy. To jsem se snažila udržet v rovině, abychom spolu mohli normálně komunikovat. Bydleli jsme všichni v rodinném domě.

Táta zemřel v roce 1995, ale máma mi pomáhala, když jsem měla noční. Neměla jsem pocit, že ji nějak zásadně obtěžuju, protože to měla jen o jedno patro níže. A holky ji milovaly. Takže ona během mé služby přespala u nás, a když byly dcery větší, tu s nimi večer pokecala a pak šla nahoru. Mně to umožnilo mít směnný provoz a díky směnám jsem i na děti měla víc času, o sto hodin měsíčně méně než v nemocnici.

Pak mi ale začaly hodně přibývat aktivity, které mě bavily. A musela jsem je začít redukovat. Teď v závěru kariéry jsem si řekla, že budu hlavně doktorka. Mám to rozdělené tak, že mám úvazek 0,6 na záchrance v Kladně. V Kladně dělám i na urgentním příjmu, kde mám úvazek 0,3. To jsou čtyři služby měsíčně. A mám asi dvě tři služby měsíčně na dětském urgentním příjmu v Motole. S tím jsem začala, když jsem odešla z letecké záchranné služby. Vyměnila jsem to za dětskou urgentní medicínu, protože jsem si říkala, že tohle jsem si ještě nezkusila.

Jste hodně akční žena. Jaké to je, když si od ministra zdravotnictví Romana Prymuly přečtete, že jste zdravotní sestra?

Tohle neberu vážně. Pohovořili jsme v nemocnici o urgentním příjmu, byl tam asi deset minut. Něco mu řekl náš náměstek, něco mu řekla vrchní sestra, všichni jsme tam chvíli stáli, pak

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Koronavirus

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější