Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Začíná se nám to trochu hroutit.“ Lékaři v nemocnicích pracují i 32 hodin v kuse, drsné podmínky je vyhánějí

Téměř třicet procent lékařů do 35 let v nemocnicích podle průzkumu pracuje až 60 hodin týdně. Foto: Adobe Stock
Téměř třicet procent lékařů do 35 let v nemocnicích podle průzkumu pracuje až 60 hodin týdně. Foto: Adobe Stock

Více než třicetihodinové služby, které se zakamuflují jako přesčas a pohotovost, a volno, které si není kdy vybrat. O tom, že se v českých nemocnicích porušuje zákoník práce, se ví i na ministerstvu zdravotnictví. Cesta ke změně ale není snadná.

„Začíná se nám to zajištění péče trošku hroutit,“ říká do telefonu mladý lékař z Ostravska. Je to pouhé sdělení faktu, v jeho hlase není znát hněv ani rozrušení. Co je ale dobře slyšet, je únava.

Pracovní doba doktora O. se totiž nepodobá ničemu, co by znal zákoník nebo inspektorát práce. Začíná v sedm hodin ráno a končit by měla v půl čtvrté. Pokud do toho jednou až dvakrát týdně přijde služba, pokračuje se dál až do sedmé ranní. Ani zde příběh novodobého stachanovce nekončí. Pokračuje se dle potřeby do oběda nebo až do odpoledne. „Závisí to na oddělení. Někde jdou po noční domů, my zůstáváme, dokud je potřeba. Za poslední rok mám rekord 32 hodin v práci v kuse,“ popisuje muž, jenž si nepřeje být jmenován. Na oddělení, kde pracuje, se ale provádí kritické a život zachraňující zákroky.

Důvod pro anonymitu je prostý. Dvaatřicet hodin v práci – po kterých mimochodem druhý den následuje opět běžná ranní směna – není legální. Na papíře to všechno ale při troše snahy dokáže vypadat v pořádku.

Služba po normální směně se do půlnoci dle doktora O. vykáže jako přesčas. Po půlnoci je z ní už jen pohotovostní služba, během které by měl být zaměstnanec na příjmu a pracovat jen ve výjimečných situacích. Ve skutečnosti se ale na samotné službě doktora nic nemění.

„Řeknu to na rovinu. Když začínáte jako mladý lékař a chcete postupovat v oboru na specializovaném oddělení, nemáte moc velkou šanci si dupnout. Využijí toho a po škole vám předloží smlouvu, kde souhlasíte s tím, že budete vykonávat pohotovostní službu. Ta je buď na papíře, nebo ústní, u nás je ústní,“ popisuje lékař. Jeho jméno i jména a pracoviště všech lékařů uvedených v textu Deník N zná. K anonymizaci jsme přistoupili proto, že specializace některých lékařů ve spojení s krajem by umožnily jejich snadnou identifikaci.

Nejzajímavěji je pak vyřešené ráno po službě. „Je to udělané tak, že naše ředitelství vás nátlakově donutí podepsat na konci měsíce papír, kde je napsané, že jste po každé službě odcházela. Všechny výkazy práce mám napsané tak, že kdyby se na to podíval inspektorát práce, mám tam napsané, že v 7.00 hod. po službě odcházím a oficiálně tady nejsem,“ říká doktor O.

„Je to tolerovaný podvod. Prvních pár měsíců jsem se to snažil změnit, ale pak jsem pochopil, že oni fungují v tomhle režimu mnoho let a pro všechny, kdo v tom pracují, je to pohodlné, protože papírově vám všechno vyjde,“ dodává.

„Tohle je už, myslím, úplně skandální. Že tam člověk bývá 30 – 32 hodin, to je pravda. Ale že by měl ještě dělat, že tam nebyl, to už je moc,“ komentuje případ doktora O. předseda Lékařského odborového klubu Martin Engel. „Takové případy určitě jsou, ale pevně věřím, že jsou minoritní.“

Co minoritní nebude, je porušování zákoníku práce. Zatímco třicetihodinové služby nejsou ve zdravotnictví výjimkou, aktuální zákoník práce nic takového nezná. Nejdelší služba podle něj může trvat 12 hodin a nařízený přesčas pouze dalších osm.

Zkušenost s více než třicetihodinovými službami Deníku N potvrdili pod podmínkou anonymity další lékaři z Liberecka a Plzeňska. „Když ve středu ráno přijdu do práce, ve čtvrtek dopoledne si ještě udělám práci, kterou bych měl, a při dobré konstelaci můžu jít domů po obědě. V pátek jsem zase v práci a k tomu mi může vyjít ještě čtyřiadvacetihodinová služba přes víkend. To se stává úplně běžně,“ popisuje jeden z nich.

Vy už jste zase tady?

V lékařských kruzích tyto služby nejsou tajemstvím, mnohde jsou spíše léta dodržovanou tradicí. Doktor O. se ale rád baví dotazy pacientů, kteří se ho po službě ráno při vizitě zeptají, zda je už zas v práci, a on jim může odpovědět, že nikdy nikam neodešel.

Dlouhé pracovní hodiny však nejsou jen problémem únavy a dopadů na rodinný život, ale i bezpečnosti pacientů. „Obecně nejsem nějak extrémně unavený, ale starší kolegové už říkají, že toho mají dost. Kolegyně, která ani není starší, to nese dost těžce, je nervózní před službou, unavená po službě. Je to asi individuální,“ popisuje doktor L. On sám je přesvědčený, že nebezpečí pacientům nehrozí: „Z vlastní zkušenosti vím, že se proberete velice rychle, když vám na ambulanci přijde něco závažného. Alespoň já na sobě nepozoruji výrazný vliv na rozhodování.“

Vliv nemusí být nijak velký, podle vědy ale existuje. V roce 2008 publikovalo třináct amerických vědců kolem Vojenského výzkumného institutu Waltera Reeda studii, ve které zkoumali, jaký efekt na mozkové funkce má 24 hodin beze spánku. Sedmnáct dobrovolníků pod dohledem vědců řešilo matematické příklady nejprve po plnohodnotném spánku a později po 24 hodinách na nohou. I když byli testovaní velice dobře schopní zabývat se počty i po probdělé noci, výsledky ukázaly, že jejich schopnosti se mírně zhoršily. Správnost řešených příkladů klesla z 95,5 na 92,3 procenta, rychlost řešení příkladů klesla o 13 procent. Jak se na schopnostech projeví dalších osm hodin bdělosti, výzkum už nezkoumal.

„Myslím, že to je pro pacienty rizikové,“ říká doktor O. „Také jsem měl příbuzné tady v nemocnici a myšlenka, že je ošetřuje lékař, který je v práci dvacet hodin, se mi vůbec nelíbila a děsila mě možná i tím víc, že vím, co je za tím. Občas s nadsázkou říkám, že je dobré, že to lidé nevědí.“

Že je pracovní doba jedním z největších problémů tuzemských doktorů, ukázal i loňský průzkum Sekce mladých lékařů České lékařské komory. Z více než dvou tisíc dotázaných lékařů se v něm do standardních odpracovaných 45 hodin týdně dokázala vejít pouze pětina. Téměř 30 procent z nich naopak pracovalo během týdne více než 60 hodin. Průzkum se týkal lékařů do 35 let, problém s přesčasy mají podle průzkumu i starší lékaři.

„Když si vezmete plat lékařů v absolutních hodnotách, je určitě nadprůměrný. Nicméně když to člověk vydělí počtem odpracovaných hodin, už z toho nedostává tak zázračná čísla,“ vysvětluje předseda sekce Jan Přada.

Hlavní důvod, proč se podle něj 80 procent mladých doktorů nedokáže vejít do 45 odpracovaných hodin týdně, je podle něj jasný: nedostatek lékařů v Česku a fakt, že povinnosti se dělí mezi ty, co zůstali. Svádí to k jednoduchému závěru, že stačí přijmout více lékařů – o což se ministerstvo zdravotnictví ostatně nyní snaží – a bude po problému. Jenže situace není tak jednoduchá.

Ministerstvo ví

Výčet hledaných odborníků do nemocnice v Ústí nad Labem připomíná seznam dostupných studijních oborů a zahrnuje 15 specializací od kardiologie přes infekční oddělení až po dětskou chirurgii. Na stránky nemocnice v Rumburku se člověk musí překliknout přes velké oznámení, že ihned přijmou dva primáře a další specialisty. Že v Česku chybějí lékaři, je evidentní z letmého pohledu na webové stránky téměř jakékoliv regionální nemocnice.

Méně jasné už je, kolik lékařů Česko pro nemocnice vlastně poptává. Ústav zdravotnických informací a statistiky má informace pouze o úvazcích – v českých nemocnicích mají lékaři zhruba 15 000 úvazků a úřad odhaduje, že v posledních dvou letech jich chybělo zhruba 3600. Tato čísla ale zdaleka neznamenají počty lékařů. Říct z úvazků, kolik lékařů vlastně v českých nemocnicích pracuje, dnes v Česku neumí prakticky nikdo. Tohle číslo se totiž nesleduje.

Asociace nemocnic odhaduje, že v nemocnicích chybí tisíc lékařů do minimálního provozního stavu a další zhruba dva tisíce do ideálního stavu. Jenže i to jsou odhady, které nemusí odpovídat skutečné potřebě. Problém totiž může být i tam, kde ho čísla neukážou. Případy doktorů O. i P. z úvodu textu se odehrávají na naplněných odděleních, kde papírově nikdo nechybí. Přesto nemá kdo sloužit.

„Náš stav je takový, že jsme vlastně úplně plní, k nám v podstatě nikdo ani nastoupit nemůže. Ale většina kolegů si chodí vydělávat peníze mimo nemocnici. Plný úvazek atestovaného lékaře na našem oddělení je spíš zázrak. Když nepočítám vedení, všichni mají úvazky na jiných ambulancích a klinikách, kde se finančně hojí z toho, že pracují v nemocnici,“ vysvětluje doktor O. s tím, že v případě lékařů, kteří docházejí jen na dva dny, je problém zajistit kontinuální provoz i se službami.

Deník N se zeptal na porušování zákoníku práce pětice regionálních nemocnic. Ze tří, které odpověděly, všechny porušování odmítly s dodatkem, že přesčasy u svých zaměstnanců pečlivě sledují.

O porušování zákoníku ale ví i ministr zdravotnictví. „Samozřejmě víme, že v některých nemocnicích, kde je problém větší, mají potíže s dodržováním kritérií zákoníku práce,“ říká cestou ze zdravotnické konference Adam Vojtěch (ANO). Dodává, že jeho úřad musí spoléhat pouze na to, že data, která dostane, jsou pravdivá. „Pokud jde o kontrolu, to už není úplně odbornost ministerstva zdravotnictví, ale inspektorátu práce nebo někoho, kdo kontroluje dodržování zákoníku práce. My nejsme kontrolním orgánem této oblasti.“

Otázkou podle něj ale je, zda je zákoník práce pro lékaře vůbec nastaven dobře. „To je další debata. Protože je pravda, že zákoník práce platí v tomto relativně krátce a předtím tato kritéria nebyla,“ říká Vojtěch. K tomu se přiklání i Jan Přáda ze Sekce mladých lékařů, podle kterého je zdravotnictví specifické a nedává například smysl, aby se lékaři střídali po odpracovaných hodinách po půlnoci.

Že zákoník práce představuje pro nemocnice bolehlav, potvrzuje i loňská zkušenost z Mělníku, kde se část lékařů po sporech s vedením nemocnice o kolektivní smlouvu rozhodla nesloužit přesčasy. Provoz celého ústavu krátce nato zkolaboval.

Podle Jana Přády to ale není jediný problém. „Další otázka je hustota zdravotnických zařízení, protože máme nejen absolutní, ale i relativní nedostatek doktorů a sester. Pokud zařízení funguje na hranici legality nebo za ní tím, že tam slouží malé množství lékařů na obrovské množství pacientů a jsou tam obrovské přesčasy, neexistuje žádná vůle takové zařízení zavřít a ze dvou nefunkčních vytvořit jedno funkční,“ vysvětluje.

„Jde o to, aby si každý položil otázku, co bude lepší, když ve tři ráno pojede s babičkou na pohotovost. Jestli to chce mít pět minut do nejbližší nemocnice, kde ji bude operovat člověk, který je 30 hodin na nohou, nebo patnáct minut s tím, že bude odpočatý,“ uvažuje Přáda. Pomohlo by podle něj také, kdyby pro lékaře bylo finančně atraktivnější pracovat v nemocnicích. Část z nich totiž neodchází do zahraničí, ale do soukromých zařízení, kde mají lepší platové i pracovní podmínky.

Tohle není dobré pro nikoho

Než se ale cokoliv z toho stane, budou se muset lékaři, kteří slouží přes 30 hodin v kuse, bránit sami, jak to nejlépe umí. A ne vždy s dobrým výhledem. „Nemáme prostor to řešit, protože jinak by to nešlo,“ říká doktor L. Přesčasy nad rámec běžné smlouvy se mu vypisují na dohodu.

„Takhle to bývalo dřív a takhle je to i dnes, to je argument většiny starších,“ říká doktor P.  na dotaz, zda se pokoušel situaci s přesčasy řešit. Naopak, po službách se nepovedlo domluvit ani odchody domů. „Bohužel, nebyli jsme s kolegy natolik důslední, abychom něčeho takového docílili. Takže většinou to je na domluvě s vedením oddělení, jestli nás pustí. Často se to řeší, ale když není chuť vedení to upravit, časem vás přejdou myšlenky na to něco změnit,“ připouští.

Situace ale není všude stejná. Třeba v jedné nemocnici na Českobudějovicku se loni povedlo po krocích jednoho oddělení přejít postupně na smlouvy, které odpovídají zákoníku práce. „Předtím jsme byli na dohody, měli jsme to na dvě až tři zvlášť podepsané smlouvy. Po službě jsme nechodili domů a všechno se nám proplácelo. Teď chodíme po službě domů, když to situace na oddělení dovolí,“ popisuje doktor B.

Situace má drobnou odvrácenou stránku – nemocnice sice lékařům nově za služby dává i náhradní volno, lékaři si ho však nemají kdy vybrat. Z toho doktor B. není tak docela šťastný, rozhodně je ale spokojenější. Na dotaz, zda byly předchozí dlouhé služby rizikové pro pacienty, říká: „Určitě ano, proto jsme zvolili tuhle metodu. Předtím jsme tu zůstávali i po službě a každý cítí, že to není ideální.“

O něco podobného se chce se svými kolegy pokusit i doktor O., kterého nemocnice nutí podepisovat papíry o neexistujícím volnu. „Rozjíždíme tu, já a kolegové, takovou lokální akci za omezení úmorných služeb. Mladým došla trpělivost a biorytmy jsou celkem v háji. Asi to bude boj, ale tak nějak naivně věřím, že se něco změní, protože tohle není dobré pro nikoho. Zdraví máme jenom jedno.“

Dobří přátelé vám sdílejí kvalitní informace

kerray@... vám daruje následující článek Deníku N, který je jinak za platební bránou. Přečtete si ho zdarma jen po zadání vašeho e-mailu, který slouží jako ochrana před šířením našeho obsahu bez kontroly. Váš e-mail bude použit pouze pro odemčení článku a nabídku zvýhodněného předplatného. Pokud ji ani po měsíci nevyužijete, smažeme ho z databáze. Možnost odemykat placené články Deníku N mají všichni členové Klubu N.

Můžete také .

Zdravotnictví

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější