Putinova „jižní“ politika udělala z Ankary a Kyjeva spojence. To se může Rusku hodně vymstít
Komentář Michaela Romancova: Ruský prezident od počátku své kariéry v nejvyšších patrech ruské politiky věnuje zásadní pozornost „jihu“. Na jihu se mu totiž podařilo zastavit rozpad státu, ukázat, že je Rusko moderní a přívětivou zemí, zastavit agresi NATO a skoncovat se světovým prvenstvím USA.
Pokud náhodou tápete, co to má znamenat, tak je to jednoduché. Zastavení rozpadu státu se vztahuje ke druhé čečenské válce, která probíhala od srpna 1999 do dubna 2009 (intenzivní boje byly vedeny jen do roku 2000). Přívětivé a moderní Rusko se vztahuje k organizaci zimních olympijských her v Soči v únoru 2014. Zastavení agrese NATO představuje anexe Krymu a rozpoutání války na východě Ukrajiny v březnu 2014, Američanům byl zatnut tipec v Sýrii v září 2015.
Ponechme stranou, že všechny uvedené aktivity vyvolaly celou řadu pochybností, kontroverzí i přímých škod na ruské reputaci či ekonomice, protože jedna každá z nich je vykládána jako jednoznačný a nezpochybnitelný úspěch, který zpětně potvrzuje moudrost, předvídavost a rozhodnost ruského vůdce. Jenže každá akce dříve či později vyvolá protiakci a právě „jih“ se snadno může stát místem, kde Rusku již zanedlouho začne pořádně téci do bot. Proč?
Zaprvé na jihu leží Ukrajina. Těžce zkoušená země, kterou ruský útok z jara 2014 zastihl naprosto nepřipravenou, projevila pozoruhodnou odolnost a je zcela logické, že má zájem Rusku vrátit rány, které jí uštědřilo. Zadruhé na jihu leží Turecko, země, která je současnému Rusku v mnoha ohledech podobná, jejíž zájmy se ale s těmi ruskými kříží čím dál tím častěji a na stále větším množství míst – v Sýrii, v Libyi, na Kavkaze… Ukrajina i Turecko jsou sice slabší než Rusko, ale pokud dokážou spolupracovat, pro Moskvu to může být velmi rychle velmi nepříjemné.
Vlastně není vyloučeno, že už to začalo, protože
